VHS a Blu-Ray u odpadků

Během vánočních svátků se jeden naběhá k popelnicím. Při jedné podobné služební cestě jsem u kontejnerů objevil papírové krabice plné videokazet. VHS, jestli to ještě někomu něco říká. Copak VHS se vyhazují?, říkal jsem si.

Nu ano, vyhazují. Jak jsem tam stál na sněhu, v domácím oblečení, vždyť jsem vyběhl jen na chvilku, začala se do mě dávat zima. Kazety u popelnice jsem tedy jen maně prohrábl, projel hřbety, na kterých byly propisovací tužkou napsány názvy, známé názvy. 

Jako třeba Mrazík, jenž vyšel levně na DVD asi už pětkrát... Ale protože skutečný Mrazík okolo nešel a neměl pro mne ženicha ani truhlu s diamanty, utíkal jsem domů do tepla.

Stejně mi to ale nedalo, a pokud vánoční uspěchaný čas a děti dovolili, v klidu záchodového prkénka jsem nad věcí uvažoval. Tak dobře, technologie jdou dopředu mílovými kroky, ale takto? Za jak dlouho budu u popelnice sbírat vyhozená DVD, protože tu máme Blu-Ray? Pět šest let? A za jak dlouho tam bude Blu-Ray, protože nastoupí jiná technologie?

A stejně tak je tomu s počítači. Pamatuje ještě někdo ze čtenářů děrné štítky? Přídavné paměti? A jak se data musela zálohovat na magnetofon a druhý de znovu nahrát?

Tuhle jsem projížděl svou sbírku audiokazet a některé podivně pískaly. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že nejde o chybu záznamu ani pásky, ale že takto se nahrávala data do počítače Sinclair ZX+. Protože ne všechny magnetofony byly spolehlivé, mohli jste po pět minutách nahrávání začít často znovu.

Kde jsou dnes zip média, diskety? Onehdy jsem nějaké diskety našel, ale ouha!, moderní notebooky a dokonce ani stolní počítače už slot pro diskety prostě nemají. Kdo by taky na něco potřeboval médium, na něž se vejde jenom směšných 1,4 MB?

Jenže, milí zlatí, domysleli jsme tenhleten překotný vývoj do konce? Řekněme, že za dvě stě let (pokud tedy přežijeme rok 2012) nějací archeologové vykopou CD. Díky šťastné náhodě najdou knihu z naší doby s vyobrazením, a ta budou moci účel DVD zařadit. A protože půjde o knihu Kutil na zahrádce, budou tvrdit, že CD jsou, tedy byla, určena k plašení ptáků.

Když dnes archeologové něco vykopou, pátrají po záznamech. Papyrech, listinách, písmu vyrytém v kameni, kamenných destičkách, hieroglyfech na sloupech, obrazech... Po čem budou pátrat, až budou vykopávat naši generaci? Když nebudou tušit, co je VHS, co DVD, co Blu-Ray? Vždyť už dnes mnozí nedávno narození netuší, že existovalo něco jako disketa, natož, jak takovou věc použít. A hlavně, na čem ji přehrát?

Občas se v hlavici nějakého sloupu, ve věži radnice apod. objeví sto let stará truhla s dobovými dokumenty, fotografiemi a novinami. Kdyby za sto let někdo naše podobnou truhličku a našel v ní disketu, asi by netušil, co s ní má dělat.

A ostatně, nejspíš ani nebude vědět, co dělat se záznamy dat na jiných médiích, jako třeba CD, protože půjde o překonanou věc. Ba co víc. Ani nebude tušit, že drží v ruce datový nosič, že ta stříbrná placka, co má na dlani, v sobě skrývá nějaké údaje, fotky, videa, texty! Protože pokud nejsou žádné převodníky dnes, nač by byly potom?

Nač nám ta data vlastně jsou a budou, když je budoucí generace nepřečtou? A budeme svá data neustále přesouvat na nová a nová média?

Sám netuším. Napadla mne ale tuhle v půlnoci, když jsem se vracel z oné místnosti si opět lehnout a za oknem padal jiskřivý sníh, jiná myšlenka.

Jestliže generace po nás nebudou tušit, co drží v ruce, jak můžeme říct, že víme my, co držíme obrazně řečeno v ruce, když jsme třeba v muzeu? Co když některé ty artefakty, u nichž jsou tristní popisky „kultovní předmět“, „ozdoba“, „neznámá soška“, datovými nosiči, u nichž jenom netušíme, jak vyvolat data?