Desertec – utopická vize, nebo možná realita?

„Na pouště dopadne za šest hodin ze Slunce tolik energie, které celé lidstvo spotřebuje za rok,“ tvrdí fyzik Gerhard Knies. I to je jedním z důvodů, proč německé firmy ABB, Siemens, RWE nebo E. ON založily iniciativu Desertec druhé generace.

Hlavní myšlenkou této iniciativy je nabídnout vedle fosilních paliv, jejichž zásoba se tenčí, alternativní obnovitelné zdroje energie – tedy dodávat Evropě, na Střední Východ a severní Africe energii ze solárně-termálních elektráren. Ty budou umístěny právě v severní Africe. 

Podle plánů bude elektrickou energii do evropských rozvaděčů přenášet vedení HVDC (stejnosměrný proud velmi vysokého napětí). Tento typ přenosového systému umí nejen přenášet elektřinu na dlouhou vzdálenost s nízkými ztrátami, ale také nabízí jedinou možnost připojení dvou technicky neslučitelných rozvodných sítí. 

Koncepce Desertec plánuje výstavbu mnoha solárně-termálních elektráren střední velikosti o kapacitě 50 až 200 MW na dvaceti lokalitách od Maroka po Saúdskou Arábii. Německé centrum pro letectví a kosmonautiku odhaduje investiční náklady na infrastrukturu schopnou exportovat do Evropy přibližně 100 GW na 400 miliard eur do roku 2050. Na elektrárny by připadlo 350 miliard eur a na přenosové vedení 50 miliard eur. 

Pro srovnání – 100 GW je zhruba kapacita sta velkokapacitních elektráren. Současná kapacita např. v Německu je 137 GW. Celosvětová výroba energie vzroste z 21 000 Terrawatthodin (TWh) v roce 2008 na 37 000 TWh v roce 2030. Jejím základem zůstanou se 60% podílem (plán pro rok 2030) fosilní paliva (v roce 2008 se podílely 68 %). Na důležitosti získají obnovitelné zdroje. 

Ty v roce 2008 zajišťovaly 600 TWh, tedy 3 % celkové výroby. Předpokládaný růst by měl být ročně o 2,6 % na 37 000 TWh v roce 2030, kdy by se obnovitelné zdroje podílely na celkové výrobě energie 14 %. Z toho přibližně 49 % celkové výroby připadne na energii větrnou, solární 28 %, biomasu 19 % a geotermální 3 %. 

Koncepce tohoto projektu vznikla už v 70. letech na popud tzv. Římského klubu, jakéhosi „myšlenkového“ konsorcia vědců a průmyslníků z celého světa. Teprve po roce 2000 však nové studie i rapidní nárůst solárně-termálních elektráren ve Španělsku posunuly projekt do realizační fáze. 

V provozu jsou již solárně-termální elektrárny o celkové kapacitě 500 MW, další elektrárny o kapacitě 1 GW se právě budují a elektrárny o kapacitě dalších 10 GW se nacházejí ve fázi pokročilého plánování. Čistá konstrukční fáze solárně-termálních elektráren a přenosových vedení HVDC trvá dva až tři roky, přičemž použitím přenosových vedení HVDC je možné přenášet energii se ztrátou nepřesahující 3 % na 1 000 km. 

Mimochodem, podle odhadů oblast o ploše 300 čtverečních kilometrů vybavená parabolickými zrcadly by prý stačila k tomu, aby pokryla veškerou světovou poptávku po energii. 

Problémem však je a nejspíše stále bude nestabilní region, kde by elektrárny měly stát, i jistá závislost na dalším regionu, jako je tomu v případě ruské ropy. Jordán prý bude chtít přebytečnou energii využít na odsolování mořské vody a zajistit tak pitnou vodu pro severní Afriku a Blízký Východ. 

Nehledě na problém s již výše uvedenými náklady – 400 miliard eur se rovná zhruba 11 bilionům korun, což by byl rozpočet českého státu na deset let. V době celosvětové krize, která se stále projevuje, může jít o finanční hazard.