Není lehké koupit mobil

Alespoň pokud žijete ve Spojených státech a jedná se o mobil služební. Univerzita již naštěstí nežije v dobách mobilního temna a ve své velkorysosti se rozhodla, že služební mobilní telefon si zaměstnanci (z nichž většina si stejně jako já mobil musí zaplatit z vlastních peněz a platit i měsíční plány, takže zaměstnavatel poskytne tak akorát výhodu účetnictví, ve kterém místo firmě platíme univerzitě) mohou pořídit hned od tří různých firem, v tomto případě Sprint, Verizon Wireless a AT&T.

Volba padla na třetí firmu a začala zábava. Univerzitní server nabízí informace o dostupných telefonech a světe div se, je jich maximálně třetina z toho, co jednotlivé firmy nabízí. To jsem spolknul, udělal domácí úkol a prostudoval nabídku. Jelikož obrázek na internetu přece jenom nestačí, honem do nejbližší prodejny AT&T osahávat telefony.

To není nejjednodušší, protože většina telefonů lákavě nabízených ve vitrínách jsou ve skutečnosti makety, v nejlepším případě prázdné krabičky s nalepeným displejem. Z jednoduché cesty se nakonec vyklubaly cesty tři, protože v každém obchodě jsme si mohli osahat jen některé.

Dobře, vybrali jsme si – Samsung Infuse a Motorolu Atrix. Nabídku jsem, stejně jako dřív, odeslal univerzitnímu salesrep a tím to začalo. Po pěti dnech mlčení jsem zavolal. Další mlčení jsem vydýchal jen dva dny a začal volat na nejrůznější infolinky AT&T včetně osoby stejnou činností pověřené univerzitou. Když už jsem v zanechaných zprávách začínal vyhrožovat stížností k dohlížecí agentuře FCC, konečně jsem ulovil živou duši a ukázaly se dvě věci – jednak že dotyčné osoby již nejsou sales representatives, ale manažery univerzitního prodeje, a hlavně že telefony nedostanu, protože je univerzita neschválila.

Nejdříve jsem poslal do patřičných míst (rozuměj tam, kde záda ztrácí slušné jméno) univerzitního IT guru, který se podivil a tvrdil, že když jsou telefony nabízeny na univerzitním serveru, musí být k dispozici. A že tomu přijde na kloub. Za pár dní (čekání na mobil se začalo blížit měsíci) volal zpátky a tvrdil, že telefony nepovolilo AT&T, zatímco univerzitě je to jedno. Sebral jsem pohozeného peška a volal zpátky AT&T, kde mi živá duše mezitím omylem dala linku k případnému dalšímu problému. Prý tomu přijde na kloub. Dobrá, za další tři dny duše volala s tím, že AT&T je to jedno, ale univerzita prý nechce.

Cítil jsem, že na mne jdou mrákoty. Chvíli jsem křísil manželku, chvíli ona mne. Potom jsem napsal identický e-mail jak dobré duši v AT&T, tak univerzitnímu IT, ve kterém jsem oba dobráky informoval o tom, že na telefonech trvám, v Americe tak běžné „posílání dál“ mne nebaví a že se obrátím na právníka.

Odpověď nedošla žádná, ale druhý den přinesl messanger oba žádané telefony. S novou SIM kartou, ale pochopitelně bez návodu, s jediným řádkem instrukcí, nabádajícím k zasunutí SIM karty a čekání 2 hodiny na aktivaci mobilu. Ty se nezaktivovaly ani za hodin pět, zato ty staré přestaly fungovat 10 vteřin poté, co jsem zapnul nefunkční nové mobily.

Zbaven možnosti otravovat, chvilku jsem se bavil možností vyhodit oba telefony z okna, čemuž zabránily jen drobnosti v tom, že sedím v přízemí a okno stejně nelze otevřít. Nakonec jsem vyndal baterii, znovu zandal, mobily zapnul a za tento vysoce intelektuálně náročný krok byl odměněn kýženou ikonkou fungujícího Androidu.