Život bez internetu, život nemožný

Alespoň to v posledním průzkumu, který byl proveden na zakázku Cisco Connected World Technology, tvrdí plná polovina dotázaných mlaďochů navštěvujících vysoké školy. Pro téměř stejně velkou skupinu šílenců je pak internet stejně důležitý jak vzduch, voda, jídlo a postel.

Není pochyb o tom, že internet změnil život i celou společnost. Klasické knihy a časopisy pomalu odcházejí do zapomenutí, místo normálních článků profesionálních novinářů jsou internetové noviny plné blogů, psaných povětšinou chronickými grafomany trpícími slovním průjmem. Spolu s tím se také časopisy úspěšně propracovaly tam, že místo skutečných novinářů zaměstnávají akorát pologramotné mladíky, schopné popisu pod obrázek od Četky nebo přímo ukradený z internetu.

Není proto divu, že když nepočítáme učebnice (a k nim se američtí studenti také příliš nehrnou, protože očekávají, že jim každý přednášející vrazí do ruky přežvýkaný sylabus), tak 21 procent amerických studentů neotevřelo za dva roky jedinou knihu. Zatímco se biograf prostřednictvím Neflixu či Roku stěhuje na naši televizi, televizní programy se stěhují na iPad. Zapomeneme brzy i na normální kontakt mezi lidmi a nahradíme jej Facebookem?

Trochu si za to můžeme sami – když se u vlastních ratolestí dmeme pýchou nad tím, že dítě raději rejdí po internetu, nežli si hraje s kamarády. Zaděláváme tím totiž na výsledky dnešního průzkumu, kdy 27 procent studentů považuje updatování Facebooku za důležitější, než jít s kamarády do hospody nebo hledat holku na rande. Pokud to takhle půjde dál, lidstvo buď vymře, nebo bude muset objevit partenogenezi. Sex se nám změní na syntetické cosi, co předpověděl film Demolition Man.

Příliš to nepomůže ani v oblasti vzdělávání. Už teď považujeme internet za něco, co se nemýlí a fráze „Našel jsem to na netu“ je považována za důkaz. To že zhruba třetina informací na internetu je úmyslně či neúmyslně nepravdivá, už dnes nikoho nezajímá. Američtí studenti dnes nemusí vědět, ale musí informaci umět najít na internetu. 

Ale doba běží divě dál, a i to už je problém – internet coby digitální koule u nohy útočí neustále a bombardování ve formě kontaktů na Skypu, SMS, IM, updatovaných Facebookových stránek, Twitteru a bůh ví čeho ještě odolá jen duše okoralá. Plných 84 procent dotázaných studentů proto odpověděla, že je při učení vyruší nejméně jednou nějaká internetová zpráva. Dvanáct procent přitom uvedlo, že počet vyrušení byl tak velký, že ho ani nemohou zpočítat.

Spolu s tím kráčí i nesmyslnost kanceláří. Ve chvíli, kdy je internet nejdůležitějším nástrojem, je úplně jedno, jestli někdo dělá kancelářskou práci doma nebo v kamrdlíku. Tedy pokud to práci večer odevzdá. Koneckonců ve světě platí, že 70 procent lidí má na Facebooku mezi svými přáteli svého šéfa.

A tak pod vlajkou internetu coby Velkého sjednotitele úspěšně blbneme, a to globálně. Místo abychom si sedli ke knize, posíláme textovky strýci do Horní Dolní, místo povídání s kamarády někde u krbu se sklenkou rumu v ruce honíme informaci na Facebooku o tom, co stejní kamarádi dělali včera. Když jsem musel pozorovat devatenáctiletého synka mého kamaráda, se kterým jsme se pomalu propíjel bohatými zásobami jeho rodinného rumu, jak si tři hodiny vyměňuje textovky s někým, kdo bydlí v domě o 20 metrů dál, bylo mi jasné, že pomalu nastává konec světa, jak jsme ho znali.