Sami se stáváme špionážními agenty

Na téma, jak nás špehují tajné služby celého světa a čtou si naše e-maily, už vyšla řada článků. Ale zamysleli jste se nad tím, že my sami se často chováme jako špióni?

Začíná to třeba u zaměstnavatelů nebo náborových agentur. Tam je asi zřejmé, že si občas proklepnou uchazeče přes LinkedIn, a případně rovnou i přes Twitter a Facebook. Často si takto také zjistí názory uchazeče na určité věci, třeba politické, a podle toho se rozhodnou, zda nebožáka přijmou, nebo nepřijmou.

Jenže ono to přešlo i do soukromých vztahů. Řekněme, že se seznámíte někde na nějaké akci se zajímavou dívkou, jako se to stalo jednomu našemu sousedovi. Ten hnedle sedl k Facebooku a dohledával si o ní na Facebooku informace. Projel její fotogalerii, kterou měla sdílenou veřejně. Zjistil si, jestli je zadaná, či nezadaná, a jaké má zájmy. Zkonstatoval, že společných zájmů sice moc nemají, ale to nevadí. Nohy má totiž hezké.

Potkáte po letech známého, ale stihnete si jen předat vizitku nebo telefonní číslo, to víte, někdy příště, slíbí si a v davu zmizí. Neříkejte, že hned nesednete a nezjistíte si, kde dělá, jaký je na něho e-mail, pokud jste si jej nepředali, zkrátka zkoušíte vyšpehovat různé podrobnosti.

Někteří rodiče zase jdou tak daleko, že si vyhledávají informace o učitelích svých dětí, a existují tací, kteří jsou posléze ochotni dokonce podobné informace zneužít.

Přistěhuje se do paneláku nový soused? Jaká je možnost, že si zjistíte jeho jméno a zadáte je do vyhledávače, abyste prozkoumali, o koho jde, jestli to třeba náhodou není policií dlouho marně hledaný vrah?

Tuhle jsem někde na internetu napsal pár slov k jedné knížce, která se mi líbila, a porovnal jsem ji s jinou, podobnou, jiného autora, kterážto kniha však tak dobrá nebyla. Časem jsem zjistil, že autor té druhé knížky při pravidelném projíždění internetu na tuto mou noticku narazil, a tak nějak se ho dotkla. Měl zkrátka potřebu to nijak mile komentovat. Člověk aby se pak bál někam něco napsat.

V jednom českém filmu se objevila hláška, že člověk ani netuší, a reprezentuje. Stejně tak dnes člověk netuší, kdy na něho někdo vyhrabe něco, co někde napsal třeba před deseti lety, a použije to, protože se mu to zrovna hodí do krámu.

Nejzajímavější na celé věci je právě ale onen fakt, že se sami chováme jako ti, které tak rádi odsuzujeme. To je pořád samý estébák, Echelon, Merkelová a podobně, ale že nejsme jiní, nám nedojde.

Informace vládnou světu a kdo má informace, má v ruce určitou moc. Třeba je to o tom, že chceme druhým vládnout. Získat nad nimi nějakou moc. Rozhodovat o nich. Jako třeba ti rodiče žáka o jeho učitelce. Je pak snadné někoho vmanipulovat do nějakého pocitu falešné viny, případně ho očernit a dělat z něho blba.

Někdy si říkám, že ti, co dnes nejvíce nadávají na bolševiky (nebo inkvizici, podle nátury), by sami v té době byli právě nejnadšenějšími agitátory a donašeči, případně podpalovali hranice. Podle nátury.

Ti, kteří dnes tak brojí za svobodu slova a demokracii, dokážou mazat na Facebooku názory, které se jim nelíbí, blokovat uživatele, kteří mají odlišný názor, aniž by si uvědomili, jak se tím sami chovají nedemokraticky a jak tím omezují svobodu slova. Nu, nejsou to spíše estébácké manýry?

Nikoliv Echelon, nikoliv tajné služby, ale docela klidně může šťárat ve vašich profilech na sociálních sítích nějaký kamarád, kolega, nebo dokonce příbuzný. Třeba jste ho něčím naštvali, a on si potřebuje zchladit žáhu a nějak vás ponížit.

Problém nastane, pokud se pokusíte o to samé. Pak jste vlastně na stejné, „špionážní“ úrovni. Celý svět jako by dnes byl prodchnut touto špionážní paranoiou, sledováním, šmírováním a získáváním informací. Sami tomu napomáháme, i když navenek nám to vadí. Chováme se zkrátka stejně.

Myslím, že tohle je situace, nad kterou by i Georgi Orwellovi klesla čelist překvapením, a rozepsaný román 1984 by šel hodit do stoupy. My všichni teď píšeme román 2014 – a dál.

Alespoň do doby, než spadne celosvětově internet, nebo přijdeme o elektřinu. Pak opět nastoupí tajní agenti s tajnými svazky a registračkami.

29. 3. 2014

Autor: Jan Lipšanský