Rukopisů bude brzy na aukcích nedostatek

Jak je člověk někde na prázdninách, mimo své prostředí, musí často spoustu věcí řešit nouzově, jinak, náhradním způsobem. A mnohdy si uvědomí zajímavé, ale nijak radostné okolnosti.

Bývaly doby, kdy bych tento článek ryl do hliněné tabulky, tesal do kamene, psal inkoustem do papyru, případně posléze brkem na papírové listiny. Distribuce by tomu odpovídala – destičky by se půjčovaly, šly by z ruky do ruky, papyrus by si lidé půjčovali ve starodávné knihovně, listiny by kurýr vozil po kraji.

V době knihtisku bych samozřejmě sepsal rukopis, odnesl do tiskárny, a pokud by to po mně přečetli, vysázeli by písmenka a celou úvahu by vytiskli a já bych s ní mohl oblepit všechna nároží ve městě.

Protože asi rukopisy byly skutečně pro mnohé tiskaře nečitelné, objevil se jiný vynález – psací stroj. Mohli jste v něm přes průklepák udělat i několik kopií. A tiskaři to přečetli, i mohli vesele tisknout.

A doba pokročila, máme zde počítače, chytré telefony a internet... Jenže to je právě to. Chystal jsem prázdninový výlet se syny. Být doma, postupuju následovně: otevřu si stránku se zajímavostmi dané lokality a do Wordu vypíšu stručný seznam s případnou poznámkou.

Potom projedu jízdní řády a najdu cest tam, a pak cestu zpět, do Wordu přibudou další data. A pak to dám vytisknout tiskárně, přičemž ještě nastavím, aby se tiskly dvě stránky na list. Lépe se s tímto itinerářem následně pracuje.

Jenže najednou jsem u babičky s dědou. Chystám itinerář, ale ouha! Děda nemá tiskárnu. Respektive má, ale vyschl mu inkoust, ačkoliv se ten prodejce jisté velké firmy, co má zkratku jako koňská síla, dušoval, že nikdy nevyschne. Taky má nějaký problém s kabelem, nepřenáší korektně data... Prostě nemá tiskárnu, vyjde to nastejno, a je to kratší.

Musím se přiznat, že jsem v první chvíli zpanikařil. Mám to poslat do nějaké veřejné tiskárny, zajet si tam a vyzvednout? Nebo by stačilo poslat si Word e-mailem do mobilu, a otevírat jej v chytrém telefonu?

Až když jsem šel na zahradu obhlédnout děti, jestli se v tom nafukovacím bazénku netopí či do něj nedělají díru, mi došlo, jaký jsem bloud. Zkontroloval jsem děti, nechal jsem se pocákat, a doma jsem se jal hledat papír a tužku.

Ano, milí zlatí, úplně jsem zapomněl, že si poznámky můžu napsat rukou. Vypadá to podivně, ale je to tak. Jen si to vezměte. Kdy používáte skutečně svůj rukopis? Nemyslím nyní podpis na smlouvě nebo podškrab pošťákovi, který omylem zazvonil, když vám nesl doporučený dopis a s údivem zjistil, že jste doma.

Pokud někde něco píšete, tak na počítači, elektronicky. E-maily, chat, statusy na Facebooku, komentáře, někteří i články. Nebo SMSky v telefonu buď pomocí prediktivního vkládání slov, gesty, mluvením, cvakáním tlačítek, máte-li starší typ telefonu, analogový, dalo by se říci přirovnáním.

Dokonce ani s těmi podpisy to není nijak žhavé. Tuhle mi kurýr přivezl kávu z pražírny, měl digitální čtečku s digitálním displejem, stačilo dotykovým perem, tedy stylusem, načmárat nějakou můří nohu, a bylo hotovo. Ani ten klikyhák vlastně nebyl podobný mému podpisu.

Ostatně, i ten podpis jsem si zjednodušil tak, aby šlo o v podstatě nepřerušovanou jednoduchou čáru, kde jen nahoře vyčnívají drobné vrcholky „l“ a „k“ a dole visí jak pavoučí síť ze stropu „p“ a „ý“.

Měl jsem tedy nepřekvapivě trému, když jsem do ruky bral propisku a začal psát vlastní rukou (!) na papír. První větu jsem přeškrtal. Nepřečetl by ji po mně grafolog ani doktor, natož já sám. Napsat třeba slovo „Břeclav“ pro mne představovalo nepředstavitelná tvůrčí muka. Napsat to čitelně se rovnalo kaligrafickému umění.

Snažil jsem se psát tiskacím i psacím, do kopečka i z kopce, pomalu, a také rychle. Výsledkem jsem se nikde nechlubil, strčil jsem jej do kapsy, a za celou dobu výletu jej z kapsy nevytáhl. Po tolikerém psaní jsem všechna data znal zpaměti.

Ano, sice jsem pak kolemjdoucí turisty udivoval znalostmi o některých pamětihodnostech po trase výletu, včetně znalostí odjezdů vlaků, ale jako pisatel jsem těžce zklamal.

Na aukcích se draží vzácné a starodávné rukopisy, ale co budou dražit třeba za padesát let? Spisovatelé rovněž rukou, a někdy dokonce vlastní, již nepíší, a těžko někdo bude na aukci nabízet soubor ve Wordu slavných spisovatelů Viewegha nebo Pawlovské. Nebo harddisk jejich počítače.

Ještě štěstí, že mladší syn půjde brzy do školy. Mám v pevném úmyslu ušit se psaní prvních písmenek a vět znovu, s ním. Vlastní rukou.

26. 7. 2014

Autor: Jan Lipšanský