Kdo si hraje, nezlobí

Přiznám se, že kdybych nepsal fejetony pro dsl, asi bych ušetřil dost času. Totiž když jsem nedávno psal o hrách, které nás poznamenaly, uvědomil jsem si, že tyhle kulty mají novější a mocnější pokračovatele.

Některé hry jsou tak návykové, že vám nestačí dohrát je do konce, ale s roztřesenýma rukama čekáte na další pokračování. Psali jsme o Lumících, jejichž druhý díl už ale nebyl takový a ti trojrozměrní byli prostě nuda. Jenže to byl tenhle průmysl v plenkách a rozhodně to nebyly ty nové nepromokavé, ale poctivá bavlna, která kde co propustila. V tomto případě hráče a s nimi i peníze. Viz minulý fejeton.

Dneska už to mají ošéfované daleko lépe, o čemž svědčí hry s pořadovými čísly osm, devět či patnáct. To, že si to pořád ještě někdo kupuje, může mít několik důvodů - buď jsou tak dobré a zábavné, nebo těží ze sentimentality a nebo (čas od času) obsahují oba tyhle prvky, které promění drsňáky od kompů v uslintané klučiny, kteří se slzou v oku vzpomínají jak na svojí první 486 pařili jedničku Comand and Conquer. Jo, sakra, tak jsem taky jednu uronil. No a co, jsme jenom lidi, ne?

Pak přišla dvojka a odbočka k Red Alertu a druhý Red Alert a pak RPG varianty, které jsem si dokázal odpustit, protože strategie je strategie. Jen se na to ale podívejte. Nejde už ani o to hraní. Příběh těch her je tak silný, že je už nehrajeme jen proto, abychom je vyhráli, ale abychom se dozvěděli, co bude dál s příběhem. Co zase vymyslí padouch Kane? Co GDI a co bratrstvo NOD?

Tvůrcům takových her se občas podaří překročit rámec hry. V takovém případě se nezbývá než modlit, aby hra nestála až příliš mnoho herních hodin, které by jinak mohly stát třeba manželství, v horším případě i práci. „Miláčku, ještě jednu misi,“ moc nezabírá. Spaní v pracovní době (pokud netestujete nějaké nové pilule pro farmaceutický průmysl) taky není to ono (o hraní v práci se zmiňovat nebudu, protože to by přece nikdo z nás nikdy neudělal, že ne?)

Jenže když se celý tenhle marketingový záměr s výtečnou hrou podaří, neskončí to dneska u počítače. Podle nejlepších her se vyrábějí trička, figurky, ba co hůř, jsou tu knihy, v nichž je celý příběh rozpracován, abyste měli konečně jasno, oč tam šlo. 
Nabaluje se to, je to jako lavina, která vás může zavalit. Posedlost jako každá jiná (vlastně jak na to koukám, tak za většinu zla v mém životě můžou počítače, krucinál), démon gamblerství a nespavosti a všeho možného.

Starcraft si třeba můžete zahrát i jako deskovou hru. jednotky jsou z plastu a zabíráte jednotlivé planety. Nezní to skvěle?! Nezní! Moc dobře jsem si všiml, jak se vám lesknou oči, jak si mnete zpocené ruce... I toho tiku způsobeného z kliku na pravé ruce jsem si všiml, nemyslete si, že ne.

Starcraft, ano ano, svítí vám oči jako baterky. A to chystají (konečně, červi prachbídní) dvojku. Výraz, že vás to nezajímá, si nechte pro někoho jiného. Já se to třeba dozvěděl náhodou. Kdosi kamsi poslal obrázek, na kterém to bylo napsáno modré na černém: Starcraft II. 

Nenávidím Blizzard a jeho hry. U žádných jiných jsem se tak dobře nebavil. A nenávidím jejich propagační oddělení. Hra bude kdoví kdy, ale oni už mají perfektní stránky, kde vám milostivě ukazují, co už mají hotového. A fanoušci klikají každý den, aby se konečně dozvěděli, jak bude vypadat nová zergská královna. 

Dokonce jsem klesl tak hluboko, že jsem zpytoval svědomí a přiznal si, že tenkrát jsem ještě neuměl natolik dobře anglicky, abych pochytil celý příběh, a tak jsem si vytáhl CD se Starcraftem a nainstaloval ho. Ty pocity zůstaly. Když stavím organickou základnu Zergů, otřásám se hnusem... A za to už to skoro i stojí.

Když se pak ozývají dotazy, co tam dělám a proč nekomunikuji, kryji monitor vlastním tělem. Přece nepřiznám, že mě zase dostali. Zergové, Terrani i Protosové. A to ještě nevyšla ta dvojka. Naštěstí mám skvělou výmluvu - já to hraju, abych měl o čem psát na DSL.

P. S.:
Ke cti mi slouží jen to, že knížky číst nebudu. O žádné hře. Na to mi ještě rozum zbývá. Dokonce jsem zatím tak silný, že jsem ještě nenainstaloval Tiberium Wars. A to už vyšel datadisk!

19. 4. 2008

Autor: Richard Klíčník