Jak by vypadal svět IT být tu pořád komunisti

Zdál se mi tuhle otřesný sen, o který se s vámi musím podělit. V tom snu jsem žil obyčejný prostý život současnosti, byl rok 2009 jako teď, jediný rozdíl se týkal politického klimatu – nikdy se nekonal rok 1989, a proto v republice stále vládli komunisté...

Jak vypadal svět IT v komunistické zemi? Inu, mohl bych teď vtipně nechat celou stránku prázdnou a říci na závěr: „Asi takto.“

Jenže i komunisté drželi prst na tepu doby, pravda, poněkud opožděný prst a na tepu doby v rytmu Sovětského svazu.

Takže v tom snu jsem měl doma počítač, ano. Ale ruské výroby. Byl hranatý podobně jako sovětské traktory, a v podstatě i tak veliký. Na klávesnici některé znaky byly psány azbukou. Monitor visel přede mnou na zdi, propojený tlustým kabelem, za jaký by se nestyděl ten podmořský. Vyhlížel jako běžný CRT monitor, tedy běžný sovětské výroby. Hranatý jen jako sovětský kombajn...

Protože u nás vládl monopol Telecomu, připojení k internetu sice existovalo, ale rychlost stahování zdaleka nedosahovala ani úrovně dial-upu, navíc co dvě tři minuty vyskočilo reklamní okno, kde Telecom chválil své služby a současně mi vyhrožoval, že jsem stáhl příliš velké množství dat, tedy celých 120 kB, a brzy dosáhnu hranice povoleného FUP.

Inu co. Vzal jsem si kufřík s telefonem a vyrazil do práce. Mobilní telefony spadaly samozřejmě také pod jurisdikci Telecomu, tudíž všichni měli unifikovanou předvolbu 601 a podle toho vypadaly i UMT přístroje. Cokoliv jako GSM, GPRS, nebo nedejbože EDGE označila vládní garnitura za kapitalistickou propagandu a v sobotních akcích Z vyzývala, aby lidé podobné zkratky likvidovali podobně, jako kdysi slavní komunisté likvidovali komunistickou mandelinku bramborovou.

Někteří zámožní mladíci z vysoce postavených komunistických rodin si pořídili v Tuzexu za pár bonů sluchátka a MP3 přehrávač. Šlo o výrobek bulharské provenience v licenci Maďarska. Nosil se na zádech v batohu.

Pár lidí, co jsem potkal, se hrdě honosili na opasku připevněným pagerem! Trošku jim tahal kalhoty dolů, avšak ta pýcha v očích majitelů na pokrokovou techniku!

V práci mezi největší pokrok patřil kávovar československého výrobního družstva a psací stroj Zeta, který se dal připojit do elektrické sítě, ale ani pak nepsal sám. Takže jsme psací stroj strčili do sítě a ohřáli si na něm alespoň topinky. Pak už nás čekal oběd, odpolední odpočinek, svačinka a hurá domů z komunistické dělby práce.

Cestou jsem si ve videopůjčovně půjčil na VHS Noc na Karlštejně (zkratky jako DVD nebo Blu-Ray měl na starosti komunistický exorcista přímo ve federálním shromáždění), protože na obou televizních programech Československé televize dávali jen koncert vážné hudby. Pokrokový kanál OK3, kde ten den dávali východoněmeckou kriminálku Odkryté hledí (Aby zas v komentářích šťouralové neštourali, vím, že se ten seriál jmenoval Neviditelné hledí!), jsem neměl šanci chytit, protože nemáme z balkónu výhled na vysílač.

Jídlo jsme si ohřáli v moderní novince – horkovzdušné troubě rumunské výroby, která sama zabrala místo jako dvoje kamna a podobnou měla i spotřebu elektřiny. Protože na albánskou myčku nádobí nemáme nejen finance, ale ani byt velikosti 32+1, umyli jsme si nádobí v ruce a ve dřezu taky, samozřejmě.

Víc si již ze snu nepamatuji. Ale bohatě to stačilo, abych se orosil potem a šel hned ráno najít a vyhodit svou dávnověkou průkazku z SSM.

27. 6. 2009

Autor: Jan Lipšanský