Přechod z Windows na Linux – první kroky s Ubuntu

V dnešním článku budeme pokračovat v praktických poznámkách shrnujících první kroky při přechodu z Windows na Linux, konkrétně na distribuci Ubuntu 9.04. Řekneme si něco o základním nastavení, instalaci programů a prvních krocích v novém operačním systému. A pokusíme se zbořit některé zažité mýty.

V předchozím článku Přechod z Windows na Linux snadno, rychle a bezbolestně jsme si shrnuly základní výhody a výzvy, které před nás Ubuntu staví – ať již je to rychlejší start, delší výdrž baterie a mnohé další. Dnes se pokusíme na celou problematiku podívat poněkud praktičtěji a přiblížit si první krůčky v novém systému. Nic nikdy a nikde nefunguje ze začátku přesně tak, jak by si uživatel představoval a je nutné si některé věci nastavit podle specifických požadavků toho kterého člověka. 
 

Ovladače a nápověda 

Na začátek se pokusím vyvrátit mýtus o problémech s ovladači, který okolo Linuxu dlouhodobě přetrvával. V minulosti byla podpora ze strany výrobců velice malá a celá řada hardware nefungovala vůbec nebo alespoň ne korektně. Dnes je situace již značně odlišná – pokud si pořídíte notebook pak máte v podstatě jistotu, že bude vše fungovat tak jak má. U stolních počítačů, které mají výrazně proměnlivější škálu všemožných karet, procesorů, desek či disků je dostupnost ovladačů také poměrně dobrá. Některé grafické karty sice nebudou moci využít všechny své funkce a možnosti, což ale není v obecné rovině problém ovladačů jako takových, ale spíše konfigurace karet na „Microsoftské“ grafické prostředí. S hardware jsem žádné problémy během instalace nezaznamenal a i ohlasy na Internetu jsou vesměs pozitivní. Toto tedy vnímejte jako malou poznámku pod čarou na úvod. 

Do začátku je velice užitečný poinstalační průvodce, který vás provede základním nastavením a v patřičných kategoriích nabídne nejlepší programy. Návod je koncipován pro běžného domácího uživatele, který chce pracovat s multimédii, napsat nějaký text či vyřídit email. Ovšem nejenom to. K dispozici jsou na výše uvedené Wiki i pokročilejší rady jak zprovoznit ten který problematický kus hardware, instalace a konfigurace důležitých programů – Skype, VirtualBox a další. Právě s tímto průvodcem byste neměli mít žádné velké problémy v začátcích. 

Vzhled, adresáře, ovládání 

Uživatelé, kteří jsou zvyklí na Windows si budou muset zvyknout na několik drobností v chování a ovládání systému. Předně je to existence dvou (či více) pracovních ploch, což umožňuje pohodlnější rozmístění oken. Může se vám stát, že některé okno posouváte tak dlouho až „přeteče“. Tuto vlastnost je možné vypnout (nastavit například jen jednu plochu), ale pokud si na ni zvyknete, ušetří vám nemálo času a nabídne dobrý komfort. 

Dále je to změna tlačítka start. To je v grafické prostředí GNOME přesunuto nahoru a rozděleno do tří částí – Aplikace umožňuje přístup k nainstalovaným programům, které jsou rozřazeny do kategorií podle využití (kancelář, hry, internet,...) a tlačítko na přidání a odinstalování programů. Dále je to položka Místa, odkud máte přístup k adresářům (Dokumenty, videa,..) či domovské složce. Kromě toho je zde také místo zprávy vzdálených míst v síti. Libovolný disk který v síti najdete (nebo sdílenou složku) pak vidíte jako adresář a můžete k němu pohodlně přistupovat. Poslední položkou je Systém, kde nalezete konfiguraci systémových prostředků a funkcí a další nastavení. Na horní lištu je možné umístit „zástupce“ často používaných programů či applety (informace o počasí, nastavení jasu monitoru,...), nechybí zde ani informace o sítích, hodiny či tlačítko na přepínání mezi uživatelskými účty. Tato změna je poměrně intuitivní a během několika málo chvil si na ni zvyknete. Osobně mi toto řešení vyhovuje více něž ovládání známé z Windows či Mac OS X. 

Další změnou je adresářová struktura. Zásadní je pro uživatele domovský adresář. V něm jsou umístěny všechny složky s dokumenty, obrázky, hudbou či filmy. Celkově jiná adresářová struktura je věcí zvyku a jeho změna může především zkušenějším uživatelům přinášet určité těžkosti s tím, že věci „nejsou na svém místě.“ Pro některé uživatele je pak přechod do nové adresářové struktury spojen se sníženou schopností udržení si pořádku v dokumentech, ale i to je spíše otázka zvyku a osobní kázně než nedostatek operačního systému. 

Licence a instalace souborů 

Zastavení si zaslouží oblast licenční politiky, která není v Linuxu něco abstraktního, ale má poměrně velké dopady na uživatele. Standardní instalace a běžný repositář nabízí pouze otevřené programy, aplikace a komponenty. Pokud chcete užívat i uzavřený software (Skype, Adobe Acrobat,..) musíte to systému výslovně povolit. Stejně tak při přehrávání multimédií pod nesvobodným formátem (např. mp3) je nutné odkliknout dialog, zdali si opravdu přejete takovýto formát přehrávat s kodekem i za cenu neotevřenosti formátu či aplikace. Není to tedy tak, že by bylo přehrávání těchto multimediálních souborů nemožné, ale je nutné kliknutím volbu potvrdit. Pokud máte připojení na internet jedná se o zdržení v řádu několika málo sekund. Povolení proprietárních programů je otázka několika málo kliknutí a je popsáno v poinstalačním průvodci. 

Obecně vzato je instalace programu z repositářů asi nejsnazším způsobe instalací programů, který si může uživatel představit. Pomocí vyhledávače či proházením kategorií programů vyberete potřebnou aplikaci označíte a kliknutím na jediné stvrzující tlačítko nainstalujete. Lze instalovat i více aplikací současně, což celý proces činí ještě komfortnějším. Operační systém se navíc stará o aktualizace, které předkládá uživateli k provedení spolu se všemi dalšími. Není tedy potřeba nic osobně hlídat. Instalace jiných než repositářových programů je obecně obtížnější, ale pokud používáte Ubuntu, téměř vždy najdete kromě samotného instalačního souboru také návod, tedy text, který zkopírujete do terminálu a potvrdíte stiskem klávesy enter. 

Jak je vidět, přechod na Linux s sebou obvykle nepřináší žádné traumatizující zážitky a zvládne jej i začátečník. Mimořádnou výhodu představuje také například pro seniory, protože umožňuje jednorázové neměnné nastavení (nelze pak smazat nic více než vlastní uživatelská data) a nabízí také nástroje pro snazší čitelnost i pro hůře vidící a to asi nejlepším současně dostupným způsobem – od lupy až po strojové čtení textu. Ubuntu lze tedy obecně doporučit přinejmenším na domácí využití. Nasazení ve firemních sítích může přinášet některé problémy, ale o tom snad až někdy příště.

24. 9. 2009

Autor: