Přivezeme vám to až pod nos

Lenost současného lidského pokolení konečně dosahuje znatelného pokroku – samozřejmě v mezích zákona. A věřím, že nebude dlouho trvat, a člověk skutečně nebude muset zvednout zadní část těla a někam se samohybně pohybovat…

Jedu takhle tramvají po pražském nábřeží a najedno vidím billboard – stavění hradů z písku. Co to je za blbost, nějaká cestovka si dělá reklamu na pobyty u moře? Nikolivěk. Nákladní auta přivezou ten písek do nějakého nákupního centra, kam lidé jen přijedou svým autem a budou si moci užít písku a stavění z něj, aniž by v podstatě sebou nějak hnuli. I to stavění samotné totiž obstarají kaskadéři za to placení, neb se u toho budou chudáci malí muset pohybovat. Za ty spousty lidí, co tam přijedou jen na čumendu.

Hele, a popojedu tou šalinou, pardon, v Práglu tramvají, jen o kousek dál, a tam jsou nějaké Žluté líhně, vlastně lázně, kde se líhnou za žlutou ohradou v mnoha barech u břehu Vltavy podivná individua podivně blekotající (soudě podle těch, co do tramvaje nastoupila). Proč se to vlastně jmenuje lázně, to se mne neptejte – ve vodě ani noha, na pláži si nikdo s balónem nehrál a ani z písku tu nikdo nestavěl.

No a popojedu ještě kus dál – a tam je Smíchovská pláž! No úžasné, chytří podnikatelé dokázali nemožné – přitáhli do Prahy moře! Asi jako Jára Cimrman, když ještě nebyl ležící spící. Samozřejmě pláž obsahovala větší parkoviště na auta, kterými sem sportovci přijeli, a dva tři bary včetně venkovního grilu, ale také – pozor! – dvě nebo tři hromady písku! Pláž jak vyšitá, dokonce i řev racků, ačkoliv říčních, šum vln by přes tu diskotékovou hudbu z repráků stejně nebyl slyšet…

Ale tak proč ne? Vždyť celá naše společnost je založená na naší lenosti. Někteří lidé se ani nepřevlékají – vstanou v teplácích, v nichž spali, jde přece o mnohoúčelové oblečení, snad ještě v bačkorách sjedou výtahem do přízemí, a pokud měli štěstí, parkují na chodníku přímo před vchodem do domu. Cesta do McDonaldu rychle uteče, ani z auta nemusejí vylézt a mají snídani.

(Vsuvka – á propos, tepláky. Za mých mladých let jsme se je styděli nosit ven i na vesnici, kde jsem bydlel. Když jsem s nimi dorazil na trať, na pracovní brigádu, ostatní měli montérky a měli z mých „zaprděných tepláků“, jak jim říkali, legraci. Kdyby tušili, že jsem tehdy předběhl dobu a měl na sobě módní trend, za nějž se netřeba stydět!)

Komu je zatěžko ta hrozná práce s ježděním výtahem, může si nechat jídlo poslat až domů – pizzu, hotovky, a dokonce i nákupy za vás obstará někdo jiný. Stačí na internetu najít příslušnou firmu. Potřebujete dobít kredit v mobilu nebo koupit novou kartu? Doručí vám je ke dveřím.

Ani cestovat již není třeba. Služba Google Streets View vám umožní se po mnoha městech pohybovat kliknutím myši – jako byste tam skutečně byli. Na mnoha webech najdete virtuální prohlídky historických památek s možností různých úhlů a náklonů, dokonce i 3D zobrazení. Existuje množství on-line kamer na zajímavá místa ve světě, a mnohé z nich lze i ovládat z domova ze svého počítače!

Pokud přece jen musíte z domu, parkoviště se staví, kde se dá. Tady kousek od nás byla řekněme Zelená rokle, jak zněl její název. Postavili tam ghetto pro bohaté, i s vrátným u vjezdu, aby snad lůza nedopatřením... – hrůza pomyslet, co by mohla provést! Jo, a na ty nové baráky lákali sloganem Bydlení v přírodě. Jenže zapomněli dodat, že kvůlivá těm barákům musely stromy jaksi ustoupit pilám, a zbytek zeleně padl za oběť právě tomu parkovišti přímo před vchodem do baráku. Takže se nebojme, lenošit můžeme dál.

S hrůzou dnes vzpomínám na dobu v době komunismu, kdy v sobotu ve 12 hodin všude zavřeli. Když chtěla matka pečivo, musel jsem jít čtvrt hodiny lesem (pěšky, považte!) na městský autobus, jet s ním půl hodiny do centra, tam zajít do jediné fungující večerky ve městě a modlit se, aby ještě nějaké, třebas okoralé pečivo, měli. A pak stejnou cestou zpět. Protože jinak nikde nic otevřeného v okruhu tří čtyř hodin dojezdu neměli.

Jak prosté je to dnes. Jak prostince jednoduché. Viďte? ;-) 

22. 5. 2010

Autor: Jan Lipšanský