Kde začíná, a kde končí soukromí?

Kdysi dávno, kdy byl ještě internet v plenkách a vlastní e-mailovou adresu mělo jen pár lidí, jsem na fotbalovém stadionu Barcelony na veřejných záchodcích viděl na zdi načmáranou e-mailovou adresu. Tehdy mne to překvapilo a pobavilo natolik, že z toho vznikl fejeton.

Od té doby se na WC surfuje jako o život – podle nedávné studie na záchodě surfují tři čtvrtiny Britů. Což o to, doma ať si každý dělá, co chce. Problém nastává ve chvíli, kdy si své soukromí začne tahat třeba do MHD. 

Popravdě, kolikrát vám za den vadí lidé, kteří si tramvaji či autobus spletli s telefonní budkou, svou kanceláří, pracovnou nebo dokonce ordinací? A nejen tam, také ve vlaku, v čekárně, a co obzvláště miluji, ve frontě u pokladny.

Ano, je to svým způsobem umění, současně telefonovat, vykládat nákup na pás, platit kartou, ťukat PIN a pomaličku zas zboží schovávat do tašky či nákupního vozíku. Zajímalo by mne jen, kdyby to bylo obráceně, a tento člověk stál za někým podobným, zda by jeho telefonování a zdržování bral trpělivě.

Opravdu se tak trochu děsím chvíle, kdy lidé své soukromí prolnou natvrdo s nutnými veřejnými pochůzkami. Respektive – bezdomovci už v tramvajích kálí nyní, ale nevyřizují u toho firemní záležitosti. Ale co až nějaký takový cvok, který rád surfuje na WC, zkusí něco podobného v MHD nebo ve vlaku? Koneckonců, je to manažer, a podle přesvědčení takových mají právo na všechno.

Už nyní je běžné chlubit se veřejně – třeba na Facebooku – tím, jak se někdo na včerejší spářce opil a pozvracel a ještě víc opil a ještě víc potento… Až z toho bude live performance – a to nejen pro tramvaje po 22. hodině nebo k půlnoci, ale normálně přes den, kde bude končit a kde začínat soukromí? Nehledě na to, že někteří lidé vypadají na to, že paří snad 28 hodin denně, a jinak nic jiného nedělají. Kde na ten chlast a další věci berou, to by mě zajímalo.

A to mluvím pořád o střední třídě. Vezměte si, kdyby nás začali poslanci obšťastňovat jednáním vlády nebo parlamentu na veřejnosti! Kdybyste jeli tramvají, a tam se hádali o procedurálních otázkách, zda budou, nebo nebudou hlasovat, a kdy herdek zajdou na oběd za poslanecké ceny.

Jak hezké by bylo vidět na živo, kdyby se třeba Paroubek v přední části tramvaje opřel slovně do Nečase v zadní části tramvaje, že ani Marťané tu pravicovou reformu už nezachrání, leda by vstoupili do Věcí veřejných. I když – tam už možná pár Marťanů je. A nejen tam.

Ještě zajímavější by byla jednání, která jinak běžně probíhají tzv. za zavřenými dveřmi. Třeba ta, kde se vybírá ředitel České televize. Nebo ta, kde se vybírají dodavatelé státních zakázek. Třeba na ty předražené úseky českých dálnic. Nebo jednání o výši tarifů mobilních telefonů. Tak nějak mám pocit, že se všichni tři velcí operátoři dohodli na cenách a výhodný není ani jeden.

Ještě by mohly celebrit z bulváru prezentovat své těžké problémy na veřejnost. Třeba Lucka Bílá by mohla v tramvaji zájemcům ukazovat, kde ji operovali (stejně jsme to viděli na titulní stránce Blesku), Jiřinka Bohdalová by stejně jako na dovolené mohla provést striptýz, a Ivetka Bartošová by se mohla připojit k nějakým těm opilcům a pařmenům…

Jenže zrovna tohohle se na veřejnosti nedočkáme, což je škoda. Takže se budeme muset spokojit s namyšlenými manažery, bandou opilců, co se jí kdovíproč také říká zlatá česká mládež, a patologicky nemocnými lidmi, kteří musí několik hodin monologu vykecávat po telefonu díru do hlavy těm na druhé straně drátu. 

1. 10. 2011

Autor: Jan Lipšanský