Proč se budou pořád stahovat filmy a hudba navzdory represím

Za tuhého komunismu jediným způsobem, jak vidět prohnilé kapitalistické filmy jako Rambo nebo Total Recall, bylo bydlet poblíž německých či rakouských hranic.

Jedině tam jste mohli chytat vysílání německých nebo rakouských televizí, a i když jste německy moc neuměli, ten u nás nesehnatelný film jste tak mohli vidět.

Když se objevily první VHS přístroje a VHS kazety, hned se našli šikulové, co vysílání německé televize nahráli a předabovali. Na černých burzách jste pak mohli koupit za tři stovky (To byly tehdy velké peníze! Výplata bývala tak 1200 Kčs v průměru.) tyhle mizerné kopie s jednohlasým dabingem (a často mizerným překladem).

Proč je lidé kupovali a proč se takovým černým burzám dařilo? Protože nabízely to, co lidé chtěli – a oficiálně nemohli sehnat.

Četl jsem tehdy časopisy Film a doba, Kino, ale i různé sci-fi brožurky s tipy na nové filmové trháky. A dělal jsem si seznamy filmů, které bych rád viděl. Ossegg, 2001: Vesmírná odysea, Cyborg, Blade Runner, Evil Dead, Somewhere in Time, The Last Wave...

V tehdejší Československé republice neexistovala možnost to sehnat. Když jsem film viděl v programu rakouské televize (kterou jsme v Brně chytili), týden předtím jsem nespal, všechny v rodině otrávil tak, aby na nic jiného se dívat nechtěli, když už jsme měli VHS, měl jsem kazetu nachystanou a přístroj nažhavený – jen abych proboha ten film nezmeškal, protože další šance se nemusela naskytnout. A pokud, tak až za pět let.

Řeklo by se, že s rozšířením DVD všechny tyhle problémy a někdy nenaplněné touhy padnou. Že všechny tyhle filmy budou široce dostupné. Ale ouha a chyba lávky. DVD svět byl rozdělen na regiony. Film, který vyšel na DVD v USA, případně v Austrálii, jste – alespoň ze začátku – nepřehráli v Evropě.

A samozřejmě – stejně jako nyní u Blu-Ray – se nejprve na discích objevily blockbustery. Jenže ve světě nežijí jen hromadní konzumenti blockbusterů. Někteří mají podobně jako já rádi sci-fi a horory (myšleno horory, ne vyvražďovačky), a jiní zas milují westerny, filmy 50. let, japonské anime, art filmy Bergmanem počínaje, další béčkové akčňáky nebo brak ve stylu Ed Wooda...

Jenže on ten trh podobnými filmy zaplaven nebyl. Dodnes třeba na DVD nevyšla režisérská verze hororu Pevnost dnes proslulého režiséra Michaela Manna, a na různých diskuzních fórech najdete desítky filmů a seriálů, po nichž fanoušci volají, aby na DVD vyšly (teď mne z první vody napadá třeba seriál Strange Luck), ale nejsou vyslyšeni. Jejich kupní síla je malá.

Ano, ty filmy a seriály nebyly asi natočeny, aby je lidé viděli, aby se k nim dostaly, ale aby hnily někde v archívech, protože počet kupujících by nebyl tak vysoký, aby to studiím stálo za zvednutí pozadí ze židle.

A jsme u podstaty problému, proč se pořád budou stahovat filmy a hudba navzdory represím. Ano, i hudba. Když jsem objevil skladbu Kothbiro a díky ní Ayuba Ogadu, kde myslíte, že se jeho album dalo sehnat? Nebo jazzový muzikant Andy Sheppard. Irská zpěvačka Mary Black. Skupina Clannad. U nás rozhodně ne.

Protože lidé nejsou unifikovaní, řeklo by se blockbusterově unifikovaní, mají různé zájmy. Jenže velká studia nechtějí tvořit pro skupiny s různými zájmy, ale právě pro blockbusterově unifikovanou většinu. A z toho vznikají mnohá nepochopení na obou stranách, různá očekávání, jiné nabídky a jiná poptávka. Studia jsou někdy překvapena reakcí publika, a publikum je často překvapeno, co jim ta studia nabízejí za shity.

Já – jakožto trochu náročnější divák – bych chtěl vidět některé u nás zcela nedostupné filmy a seriály (Kdo třeba slyšel o kultovním britském seriálu ze 60. let The Prisoner?), ale kde je legálně vzít? Nabídne mi je Bontonland? Nenechte se vysmát. Některá z televizí? Nebuďme naivní. Mám poptávku. Jsem ochoten za ni legálně zaplatit. Ale na moji poptávku nikdo nereflektuje!

Proto lidé stahují. Tedy když pominu notorické stahovače čehokoliv (filmů, hudby, her i e-knih), u nichž jde spíše o nemoc. Ale normální lidé stahují, protože ten film nebo seriál nikde legálně neseženou. A chtějí jej vidět. Mají na to právo. Proto se filmy a seriály točí, aby je lidé viděli. Tvorba pro trezor je tvorba k ničemu.

Van Gogh za celý svůj život neprodal jediný svůj obraz, a přesto dál maloval. Dnes je situace na hlavu postavená – pokud z toho neplyne jasný zisk, je tvorba odsouzena k trezoru a k divákům se nedostane.

A tak lidé po celém světě opět čekají, až se někde bude vysílat třeba seriál Strange Luck, aby udělali kopii něčeho, co se třeba už nikdy znovu neobjeví, a nabídnou to pak na webu. Aby i další lidé měli možnost ten seriál vidět. Aby neležel jen tak v trezoru.

Až tuhle jednoduchou úměru pochopí všechna ta slavná studia, co organizují směšné a neúčinné protipirátské kampaně, až nabídnou za určitý poplatek všechno, opakuji všechno, co mají v trezorech, možná se budou divit tomu zájmu.

Až ve studiích pochopí, že svět nesestává z unifikovaných blockbusterových diváků, ale z diváků s mnoha rozličnými zájmy, pochopí možná i důvody toho, proč lidé stahují.

A že budou stahovat pořád, navzdory represím. Pokud se současná situace a nůžky v poměru nabídka a poptávka nezmění. 

25. 2. 2012

Autor: Jan Lipšanský