Komu skutečně patří naši přátelé?

Jakoby nebylo dost na tom, že nám do Facebooku lezou šéfové, manželky, policie i tajné služby, jisti si už nemůžeme být vůbec ničím. Teď začínají boje o to, komu vlastně celé účty a s nimi i kontakty patří.

Všechno rozvířil výrok soudu v Pennsylvanii, který odmítl žalobu Lindy Eaglové, která tvrdila, že její bývalý zaměstnavatel ilegálně převzal přístup k jejímu účtu u LinkedIn. Díky tomu ztratila důležité kontakty a nemůže najít místo. 

Soudce tak přiložil pod kotel těch, kteří jsou přesvědčeni o tom, že sociální média využívaná k práci patří zaměstnavateli. A podle tvrzení řady právníků je to ještě horší, protože to zaměstnavatelům dává právo zabavit prakticky všechno na sociálních sítích.

Eaglová měla totiž účet na své a ne na firemní jméno. Podle všeho prohraje, protože navíc dávala heslo i spolupracovnici, která za ní obnovovala stránky. Zaměstnavatel tak může lépe tvrdit, že měl právo změnit heslo.

Držet heslo těsně u hrudi je sice dobrý nápad, ale často těžko použitelný, protože zaměstnavatelé stále častěji vyžadují přístup ke všem heslům. Několik podobných žalob se zatím táhne bez rozhodnutí, ale jelikož je americké právo do značné míry založené na precedentu, první rozhodnutí může spustit lavinu.

Navíc průběh některých sporů naznačuje, že soudy budou spíše na straně zaměstnavatelů. Jeden ze sporů bojuje o 17 tisíc lidí sledujících Twitter Noaha Kravitze. Jeho bývalý zaměstnavatel PhoneDog je naopak přesvědčen o tom, že na ně má právo on.

Ať už to dopadne jakýmkoliv způsobem, jedno je jasné – i u sociálních sítí platí, že míchat business s potěšením nemůže dobře dopadnout. Dřív to bylo celkem jasné, adresáře získané v jednom zaměstnání zůstávaly na stole, protože nebylo pochyb o tom, že tyto adresy byly získány v rámci pracovního procesu.

Ale co teď, když přejdu do druhé firmy se stovkami lidí na Twitteru či Facebooku a budu pokračovat v psaní osobních sdělení? Navíc se sociální sítě výrazně liší, většina výroků na Twitteru stejně není ničím jiným nežli heslem hozeným do tmy, povětšinou navíc heslem minimálně pochopitelným.

LinkedIn je ovšem jinou kávou, tam si podrbat nechodíme ani tak neokecáváme každý prd. Tyhle kontakty se od starého dobrého adresáře zase tak mimořádně neliší. Brát si s sebou kartotéku kontaktů bývalo kdysi dokonce trestné, proč by tedy firmě neměl patřit účet na LinkedIn?

Na druhé straně bývalé adresáře či kartotéky nebývaly o moc víc než krabice vizitek nasbíraných během pracovní doby (a na golfu či u piva). Účet na Facebooku bude o něčem jiném, spřízněné duše, tedy pokud nejsme pouze notoričtí sběrači „přátel“, si přece jenom musíme nějak předcházet, hýčkat osobním kontaktem. Navíc většinu z nich opravdu známe.

A takovýto seznam bude firmě, kterou jsme právě opustili, platný jako pověstné kšandy právě zesnulému. Opět se ukazuje, jak je v podobných případech americké (a jsem si jist, že jakékoliv jiné) právo beznadějně zastaralé. Na jedné straně mají zaměstnavatelé neomezené právo kontrolovat, co děláme na netu a jaké posíláme a přijímáme e-maily, a to i ze soukromých účtů.

Na druhé straně ale existuje podivná historie práva na doménu, kde v případě, že je na soukromé jméno, tak i když byla plně spojena s prací, tak zůstává zaměstnanci a firmě zbydou akorát oči pro pláč.

A než se podobné otázky vyřeší, bude lepší hrát to při zdi, nebo se nám může stát, že nás soud či zaměstnavatel rozvedou od našich „přátel“. 

18. 10. 2012

Autor: Václav Větvička