Co bylo před teletextem? aneb Když ještě 112 byl přesný čas

Pamatujete ještě hlasové informace po telefonu? Už jsem na tuto službu zcela zapomněl, a vybavila se mi naprosto nečekaně. Pokud tedy někdo pamatuje seriál NDR Neviditelné hledí...

Ale popořadě. Našel jsem doma knížku Otto Bonhoffa a Herberta Schauera Tajemství masek. Šlo o literární zpracování scénářů k seriálu NDR s názvem Neviditelné hledí, kde v roli dvojitého agenta Achima Detjena exceloval Armin Mueller-Stahl.

Ta kniha funguje výborně dodnes – je napínavá, dobře napsaná, ostatně ani ten televizní seriál, který vyšel nedávno i na DVD (v Německu), nepatří k nejhorším. No ale hlavně jsem se v knize v jedné pasáži dočetl o jedné službě, na niž jsem už dávno zapomněl.

Ano, když nebyly teletexty, fungovaly hlasové informace po telefonu. Vytočili jste trojmístné číslo a už jste poslouchali pro ten den nahraný záznam, který se točil stále dokola. Vytočili jste tuším 112 a ozval se přesný čas. „Časové znamení ohlásí 7 hodin 10 minut 50 vteřin. Pink. Časové znamení ohlásí 7 hodin 11 minut přesně. Pink...“

Podobně milý ženský hlas namluvil programy kin („Kino Scala dnes hraje: V 15 hodin Pohádky Bolka a Lolka. V 19 hodin E.T.: Mimozemšťan. Kino Ponrepo dnes hraje...), počasí, sportovní novinky, informace o znečištění a Slunci a Měsíci, prostě spousta zajímavých informací.

Nějaká slečna nebo paní musela přijít, namluvit tyhle v podstatě stále stejné a monotónní informace (jejichž obsah zabral daleko víc, než namluvit názvy stanic v metru), a někde na ústředně, podle toho, jaké třímístné číslo jste vytočili, se přepnulo na záznamník s touto danou nahrávkou.

Chudák slečna či paní zavedením teletextu a změnou čísla 112 z přesného času na tísňovou linku přišla o každodenní práci. Teletext ovládl televize, dokonce až tak, že mi s jiskrou v oku pan ředitel tehdejší televize Premiéra tvrdil, že budoucnost není v internetu, ale v teletextu, a proto mne nevezme na tehdy volné místo v public relations. Nu, kde je jemu konec a kde teletextu?

I když mně osobně na teletext nikdo ať nesahá. Nejenom, že tehdy v České televizi Honza Zeman obětoval jeho rozvoji dny i noci, aby fungoval, ale byl jedním z prvních iniciátorů toho, aby se teletext dostal i na internet. Jak tenkrát ČTK křičela, že jí to narušuje práva, a že na internetu musí být teletext nikoliv v textové podobě, ale jako JPGy, tedy obrázky!

A že nejsem jediný s oblibou v teletextu (kde nejčastěji hledám sportovní výsledky a počasí), o tom svědčí třeba i aplikace pro Android, kde lze teletextové stránky také načíst. Pohodlně a jednoduše, a často, když znáte z hlavy ta správná čísla stránek, dostanete se k potřebným informacím rychleji, než kdybyste projížděli různé zpravodajské weby a prodírali se spoustou balastu.

Když jsem byl v zahraničí, a dali zrovna reklamu, brouzdal jsem i dánskými, rakouskými či anglickými teletexty, a překvapilo mne, jak se často drží i pevné řazení – třeba počasí má číslo 170, od stránek 300 najdete sport apod.

A na to vše jsem si vzpomněl díky jedné drobné poznámce v knížce napsané v roce 1976, kdy nejspíše autorům nepřišlo ani trochu na mysl, jak časem tato poznámka čtenáře zarazí a nebude tušit, co to byly automatické informace po telefonu.

Ale stejně je mi té slečny či paní, co ta denní hlášení (a že jich bylo!) namlouvala. Doufám, že se aspoň dostala do redakce nějakého teletextu, kde sice nemůže využít svůj hlas, ale informační zkušenosti rozhodně ano.

1. 12. 2012

Autor: Jan Lipšanský