Selekce informací a potulní řemeslníci

Někdy – třeba když si manželka pustí zprávy na Nově – se mi zasteskne po době trubadúrů a potulných řemeslníků.

Když se někdy v minulosti stala nějaká katastrofa, muselo jít o echt katastrofu. Nějaké ty výbuchy sopky brali všichni jako všednost. Ale taková potopa světa, to byla panečku věc! O tom se psalo v legendách hned několika národů různých světadílů.

Nebo Atlantida – zanikla celá civilizace, velký ostrovní stát. A opět se to dostalo do legend. Že proběhla mezitím i potom spousta zemětřesení a zničila třeba olympijský stadión v Olympii nebo obří sochu Dia, to už se bralo jako běžné problémy lokálního významu.

Zkrátka – to, co se dostalo za hranice státu, muselo mít skutečně zajímavé parametry. Ne jako dnes, kdy kvantita převažuje, a tak se dozvíme i takovou hrůzu, abych citoval Miloše Knora, že babičku na přechodu málem přejel náklaďák, jenž tudy o hodinu později projížděl.

Když už se dříve událo něco lokálně zajímavého (nezapomínejme, že tehdy jsme v rámci státu mohli až k moři), byli zde ve středověku trubadúři, tedy potulní muzikanti, skladatelé a zpěváci. Ti putovali od hradu ke hradu, od města k městu, a zpívali o tom, co se kde v nejbližším světě dělo.

Později, tak od 16. století, se Evropou toulali námezdní řemeslníci, a lidé si tyto krajánky a potulné dráteníky, ševce, tkalce, stolaře, brusiče, vyplétače, zedníky, taškáře (ti opravovali došky na střechách), kováře a další zvali domů, aby jim vyprávěli o tom, co kde viděli a zažili, jak se jinde žije a co se děje.

(Stejně by mě zajímalo, kolik čtenářů alespoň tuší, co ty jednotlivé profese znamenaly. Schválně, testovací otázka bez použití Googlu nebo Wikipedie – kdo to byl cáletník?)

Zhruba od 17. století se objevily hromadněji kramářské písně. Na jarmarcích, trzích nebo poutích zpíval pouliční umělec nebo umělkyně za doprovodu jednoduché melodie a obrázků rovněž „zpravodajskou“ píseň.

Tak se lidé dozvěděli, kdo byl lotr Babinskej, jak šílená žena dítě uškrtila, jak se rouhati Bohu nevyplácí, jak slavný byl kanonýr Jabůrek, jak povodně českou zemi zasáhly, lidé znali o té travičce Zelené (ve skutečnosti Grünerové, což ale česky skutečně znamená Zelená), o grázlovi banditovi Graselovi...

Zkrátka o tom, o čem se povídalo v celé zemi, protože šlo o skutečně obrovské události. Hrdelní zločiny ještě na začátku 20. století patřily mezi ty nejhorší a vrazi byli opovrhováni i galérkou, tedy zloději, lupiči, žebráky, prostitutkami, chmatáky, kasaři i podvodníky.

Chybí mi ta doba. Stačil by mi jeden Grasel, jeden Babinský... Dnes člověk neví, co je důležitější a podstatnější. Média nás vydírají každou možnou smrtí, již by mohli dojit minimálně dva týdny a nejlépe, pokud jde o dítě nebo nějakou teenagerku.

Jakmile se někde zachvěje země, ví to každý globálně od Aše až po Tokio. Spadne horolezec? Je z toho zpráva dne. Že dříve, před dejme tomu sto lety, horolezci padali častěji než dnes, to není tak zajímavé.

Víte, o co mi jde? Dříve byl generál Laudon pojem – a právem. Četl někdo z vás životopis tohoto bláznivého muže, který skončil velmi tajuplně? Kanonýr Jabůrek si vysloužil ostruhy, čest a slávu celého národa nikoliv v bitvě u Hradce Králové, ale na ostrově Visu. (A u kanonu stál, a pořád ládo-, ládo-, a u kanonu stál a furt jen ládoval.)

Často kramářské písně spojily dohromady dvě i tři různé události, ale komu to vadilo? Třeba lotr Babinskej nikdy nebyl v Mexiku (došlo zde k záměně s jiným tehdy slavným evropským lupičem, který skutečně utekl z vězení na Madagaskaru do Mexika, Mikulášem Beňovským). Ale who cares, jak se říká? Mělo to alespoň určitou poetiku.

Dnešní zpravodajství nemá poetiku. Často nemá ani důstojnost. („Zeptali jsme se maminky, jaké to je, upustit vlastní dítě z okna.“ – „Právě vám zabili manželku, jak se cítíte?“)

A je problém rozlišit, co je a co není důležité. Je zemětřesení v Turecku důležitější než tsunami v Asii? V určité chvíli to ve zprávách vypadá, že to vyjde nastejno. Teprve, až se začne žonglovat s počty obětí, má to nějaké možnosti srovnání.

Každý den se na nás hrnou z internetu, zpravodajských aplikací ve smartphonech či tabletech, rádií, televizí, novin i časopisů různé novinky, aktuality, většinou bombastické, úžasné, dechberoucí.

Přitom jen zlomek z toho množství je skutečně něčím zajímavý. Lidé si sami ale už neumějí vybírat. Otupěli. Když vám předhodí každý den ve zprávách ohořelou holčičku, otupí každý. Neustálé vzbuzování lítosti v lidech tu lítost potlačí.

Mně osobně se vyplatilo zprávy neposlouchat, nečíst a nedívat se na ně. Ignoruji aktuální politické statusy na Facebooku. Potvrzuje se mi pak teorie, že skutečně zajímavá událost bude zajímavá i za měsíc nebo dva.

„Ty nevíš, že Schwarzenberg chce vrátit Sudety?“ – „Ty nevíš, že Zeman v ČT zakopl o schod?“

Nevím, a je mi to jedno. Mělo to nějaký dlouhodobý význam? Nemělo a nemá. Stejně jako informace o dítěti nějaké Ornelly Kaprové nebo jak se jmenuje (dělám si legraci), nebo že Agáta Žilková (opět si dělám legraci) má nového milence či že nějaký Kalousek se zase a levně v poslanecké sněmovně opil.

Skutečně důležité informace přežijí. Dlouho. A někdy hodně bolí.

Tímto posílám tam někam pozdrav Jakubu Dosoudilovi, který v prosinci 2004 na dovolené s přítelkyní nevyhrál souboj s největší přírodní katastrofou moderní historie.

20. 4. 2013

Autor: Jan Lipšanský