Když nezavěsíte...

Kdysi jsem četl jakousi sci-fi povídku, v níž jste se dovolali telefonem (myšleno tím stolním přístrojem, ne mobilem) známým, a telefon přenášel ještě minutu poté, co jste zavěsili.

Dotyčný člověk se pak dozvěděl zajímavé věci. Lidé, kteří se do telefonu tvářili, jaký jste jejich kamarád, hned po zavěšení začali pomlouvat nebo dokonce urážet. Nepamatuji si již, jak povídka skončila, ale nedávno jsem si na ni vzpomněl.

Mám starší Android, který při telefonování ztmaví obrazovku. Pokud volám třeba na oddělení služeb svého operátora, je to k vzteku. To je samé „chcete-li češtinu, stiskněte jedničku, chcete-li nahlásit poruchu, stiskněte křížek...“, až mám chuť přidat položku „chcete-li dostat po papuli, pokračujte v podobných neosobních hláškách“.

Každopádně ve chvíli, kdy se mi ztmaví displej, je to k vzteku s ním pořád třepat, aby se displej oživil a já mohl vyvolat klávesnici a milostivě stisknout tu jedničku, ondy křížek.

Podobně je tomu při telefonování. Když s někým mluvím, displej se ztmaví. A když domluvím, je to o nervy s telefonem zase máchat, aby displej naskočil a já mohl zmáčknout červené tlačítko na ukončení hovoru.

Pak jsem si ale řekl, a co by? Nezavěsím já, zavěsí ten druhý, co bych nad tím přemýšlel. Jenže hodně lidí, jak jsem zjistil, rovněž hovor nezavěsí.

A tak mi tuhle volal táta, který jezdil autobusem vlakovou výluku na Moravě, popovídali jsme si, rozloučili se, a já nezavěsil. Taťka ale taky ne! Najednou jsem slyšel, jak poslouchá v autobusu při čekání televizi, dokonce jsem věděl, na jakou stanici se dívá, občas to proložil nějakou peprnou poznámkou.

Tohle spojení však netrvalo dlouho, v dáli bylo slyšet příjezd vlaku, což znamenalo, že táta bude mít práci. A také jsem mu nechtěl provolat moc kreditu. Inu, zatřepal jsem svou kouzelnou skříňkou, naskočil displej, stiskl jsem červené tlačítko, konec hovoru.

Jindy jsem takhle nezavěsil, když mi volala manželka z práce. A tak jsem si po ukončení hovoru vyslechl, že u nich v řeznictví budou bourat maso, nebo jak se tomu říká, a že mi žena jde k pultu koupit slaninu.

Tuhle mi volal syn ze školy o přestávce a nezavěsili jsme ani jeden. Zprostředkovaně jsem se vrátil do svých školních let – ze sluchátka se linul řev dětských hlasů, diskuze o nových hitech v hitparádách, zdáli o růžových šatičkách, někdo poblíž mlaskal, asi baštil přesnídávku, na chvíli se v pozadí ozval ruch drobnější rvačky, nějaký kluk přemítal, co bude asi k obědu...

Volal jsem tuhle také své mamince, měla práci na zahrádce a taktéž se jí i mně nepodařilo zavěsit. Asi byste tomu nevěřili, ale je slyšet i zvuk namáhavé práce při okopávání záhonků a vybírání plevele. Jenže tentokrát už jsem se zastyděl, protože sám jsem zrovna nic nedělal, takže mi to přišlo poněkud jako svatokrádež tohle poslouchat.

Zvláštní je, že když mi volají s různými výhodnými nabídkami třeba na nový tarif nebo úžasné pojištění, a já jim řeknu, že jsem nezaměstnaný, že tyhlety firmy zavěsí velmi pečlivě. Moc rád bych slyšel, co si o mně povídají.

„Zas jeden lůzr levičáckej a línej!“ odplivne si operátor. „Kdyby pořádně makal, mohl jsem mu tu smlouvu vnutit a mít prémie, kurnik. No nic, zavolám těm důchodcům z Pyšel, ti vypadali posledně docela nahlodaně.“

Ještě že nedělám takového operátora a nenabízím supervýhodné věci! Protože si představte, že bych nezavěsil, a ti dobří lidé na druhé straně by mne pak slyšeli říkat: „Tak jsem chytil další kavky. Absolutně je nenapadlo se zeptat na skryté poplatky.“ nebo „Ti blbci si fakt ty hrnce koupili! Za dva tisíce! Přitom v Kauflandu je prodávají za dvě stovky!“ Ano, ještě že nedělám prodejního operátora. Nic proti nim, musí to být na budku nabízet pořád něco, o čem osobně nejsem přesvědčen.

Jen jsem si až nyní uvědomil, že absolutně netuším, co mohl kdo slyšet, pokud mi volal a nezavěsil. Bublání vody v espresso přístroji? Elvise Presleyho? (Ne že to na mne řeknete, mankote!) Splachování na WC? Ťukání do kláves, jak píšu tento článek?

Budu si na to muset dát herdek pozor. A vy si taky dejte pozor. Nikdy nevíte, co kdo uslyší, když nezavěsíte... 

7. 9. 2013

Autor: Jan Lipšanský