Ti na druhém konci

Mobilní telefony jsou prima věc, když jdete na nákup a žena doma si vzpomene, co máte přikoupit. Nebo když je potřeba zavolat sanitku. Můžete být ve spojení s rodiči ve 200 km vzdáleném městě. Můžete si v mobilu číst knížku. Jenže pak je zde podivná skupina mobilních upírů...

Potkáváte je možná také. Nastoupí do tramvaje již s telefonem u ucha a povídají a povídají komusi na druhém konci, tramvaj jede, uplyne půl hodina, než dotyčný opět vystoupí, a stále s telefonem u ucha a pořád mluví a mluví.

Jdete po ulici a lidé mají telefon u ucha a někomu něco důležitě sdělují – a když se po určité době vracíte, stále tam stojí a telefonují a stále někomu něco vysvětlují.

Když jdu s malým Štěpánkem do školky, pravidelně v 8,15 stojí u přechodu pán a telefonuje, a když se vracím v 8,30 zpět, stále tam stojí a telefonuje. Mluví jen on. Z té pravidelnosti někdy jde až mráz po zádech.

Napadlo mne, že možná jde o moderní upíry, kteří si potřebují nabíjet svou vlastní energii (nikoliv energii baterky telefonu) z energie někoho jiného.

Protože nám to sice dnes už tak nepřijde, ale pořád musí existovat ti druzí. Nemyslím rovnou duchy. Ale ty druhé na druhém konci linky. Ty, kteří naslouchají dalekosáhlým slovním výlevům dotyčného, jehož jste potkali mluvit.  

O koho může jít na té druhé straně linky? Podle všeho o samaritány, kteří poskytují podobným lidem energetické a psychické transfúze. Navíc musí jít o lidi, kteří mají spoustu času.

Já si půl hodiny telefonuji maximálně s mámou, když se vrátí z dovolené v Egyptě a líčí mi, jaké bylo místní jídlo, moře, bazén, památky a osmahlí hubení číšníci.

Možná tito samaritáni pracují na plný úvazek. Takový protiklad call centrům, která zase pořád volají vás, když nechcete. Tihle samaritáni jsou třeba placeni za to, že trpělivě více než půl hodiny poslouchají problémy druhých lidí, aniž by snad sami něco řekli.

Nebo jde o nějaké celosvětové spiknutí? Domlouvají se ti lidé na tajném převzetí moci a vlády v ČR? A protože se cítí jisti v kramflecích, tak se s tím ani netají?

Musí však mluvit v kódech a tajných heslech. Tuhle se jedna konspirační žena nedala v tramvaji během té půlhodiny přeslechnout, jak měla sytý hlásek, a kdoví, co znamenala tajná hesla jako měsíčky, vejškrab, kalit, opruz, opice, tanga a zaříznutá. Dle posledního slova soudě půjde o krvavý převrat.

Jiní schválně jako kód používají běžné fráze. „V tramvaji, a ty?“, „Pohodička, a co ty?“, „To je ale magor!“, „Kretén!“, „Si děláš prdel!“ apod. Zní to jako běžné fráze, ale jistě mají skrytá význam, protože na takto obecné téma si přece nikdo normální nemůže povídat přes půl hodiny!

Vážně stále netuším, kdo má čas poslouchat někoho, jak se takto dlouho vykecává, a kdo je ochotný si nechat dělat díru do hlavy? Osobně ani nevím, kdy bych našel čas někoho takového denně tak dlouho poslouchat. Povinností mám tolik, že často nevím, kde mi hlava stojí, a ještě abych někomu dělal mobilní vrbu?

Skutečně rád bych někoho z té druhé strany poznal. Buď jde o nesmírně trpělivé lidi, se spoustou volného času navíc, nebo prostě jen slabochy neschopné říci ne, nebudu tě poslouchat, nazdar, mám svých problémů sám dost.

Před několika lety vyšla studie amerických psychologů, podle níž normální člověk ukončí hovor do pěti minut. Jestliže se zrovna vaše matka nevrátila z dovolené, kde kromě památek obdivovala číšníky, co chcete také déle probírat? Počasí? Politiku? Obojí stojí za houbeles, tedy v naší republice, a jakmile se na tomto shodneme, není o čem mluvit.

Ocenil bych, kdyby se ozvala nějaká ta mobilní vrba, a řekla mi, co jí dává sílu poslouchat něčí mnohaminutové povídání o ničem. A jak posléze relaxuje, aby mohla mobilním upírům předat nezanedbatelný kus své energie.

Mno nic, čas vyrazit se sousedem na pivo. Probereme holky, politiku, fotbal, bude to na dýl, ale na rozdíl od výše zmíněných upírů se při rozhovoru střídáme.

2. 11. 2013

Autor: Jan Lipšanský