Prokletí zjednodušování aneb Rychle a zběsile

Protože žijeme rychle a zběsile, zjednodušujeme si věci. Je o pochopitelné, člověk se nechce zdržovat. Čas je vzácná věc, ačkoliv někdy spěcháme jen k počítači, u něhož pak strávíme nejlepší léta svého života.

Jak jsem psal minulý týden, překvapilo mne, že si náš desetiletý syn neumí zavázat tkaničky. Ale není to jeho chyba. Trend zjednodušování zasáhl i obuvnický průmysl. Proč se zdržovat vázáním kliček? Nejsme přece skauti. Prdne se tam suchý zip a je vymalováno.

Pamatuji si, jak mi vyprávěl jeden Čechoameričan, že manželka v USA každý víkend dělala buchty. Jednou se u nich stavili sousedé a byli buchtami nadšeni. Chtěli recept. Když však manželka začala o mouce, mléce, vajíčkách, míchání, tak ji znechuceně přerušili, že je to moc složité. Čekali něco ve stylu prdneme to do mikrovlnky a hotovo.

Schválně, dali byste jen tak z hlavy dohromady telefonní číslo na partnera / partnerku, své případné děti, na své rodiče? Nebo je také máte pod odkazem Máma, Táta, Žena, Tchyně apod.? Opět další zjednodušení.

Ačkoliv nám odborníci radí, abychom ke každé zabezpečené položce měli jiné heslo nebo PIN, stejně všichni používáme všude heslo jen jedno, maximálně dvě.

A ta bychom mohli pokračovat ve výčtu zjednodušení, která nám sice usnadňují život, ale dělají z nás jen pitomce.

Představte si, že naší moderní civilizací tolik opovrhovaní naši předci neměli jinou možnost, než si dějiny a různé pamětihodné události pamatovat z hlavy. A to nejen pár vět, ale docela velké fláky textu – třeba celý Starý zákon.

Viděli jste někdy tu knížku? To je tlustá bichle, co? A lidé si ji po generace vyprávěli ústně, než nějaký šikula vynalezl písmo a vše se zapsalo. Všechny ty starodávné příběhy o stvoření světa, o potopě – lidé je měli zapamatované.

Ale ne nějak volně. Slovo od slova. U Starého zákona si na to dávali velký pozor. Není pak ani divu, že se některé příběhy, třeba ten o potopě, dochovaly u několika národů a napříč dějinami.

Řeknu vám, já si ani nepamatuju, co mi ráno říkala manželka, než šla do práce! Natož abych si pamatoval několik knih současně. Píšu si věci na lístečky, pokud si je nezapomenu napsat, a posléze se upřímně divím, že jsem se na lístečky zapomněl podívat.

Vypínáme mozek. Dokonce se tím chlubíme. „Koukám na Ordinaci v růžové ulici (sic!), protože potřebuju vypnout mozek.“ – „Ten nový Star Trek pro teenagery je sice blbý, ale když vypneš mozek...“

Až se člověku někdy vkrádá taková pokoutní myšlenka na mysl, zda vůbec někdy máme ten mozek zapnutý?

Třeba vnímání informací – k vytvoření světonázoru nám stačí přelétnout manipulativní titulky v novinách. A hned máme ve všem jasno. Víme, kdo je ten zlý, kdo je ten hodný, a ani nás nenapadne jít problému víc do hloubky a zjistit si nějaké informace sám.

Také na podobné blbosti vlastně není čas. Rychle a zběsile honem domů, k počítači, kde si můžeme pustit třeba bezduché střílení barevných kuliček a odpočinout tomu strašnému náporu, že jsme kdy museli alespoň pár sekund myslet.

9. 11. 2013

Autor: Jan Lipšanský