Rozeznávání našich obličejů - jaká jsou možná nebezpečí?

Základy technologie rozeznávající tváře nejsou ničím novým, v devadesátých letech byla vyhlašována za technologii budoucnosti, která změní výkon bezpečnostních složek po celém světě.

Od té doby kšeft v oblasti „biometrics“, zahrnující využití unikátních fyzických vlastností od tváří, očí až po otisky prstů, stále narůstá a v roce 2012 již přesáhl 7,2 miliardy dolarů.

Ruku v ruce s tím, jak stále více firem sbírá a skenuje naše fotografie, které v dobré víře sypeme na sociální sítě, narůstá i riziko zneužití. Pokud si gigantické databáze mohou dělat firmy jako Google a Facebook, mohou si je dělat i tajné služby (koneckonců Snowden tvrdí, že to Američané již několik let dělají) nebo policie.

Na jedné straně je to lákavé, místo nejrůznějších průkazů, které mohu ztratit, nebo hesel, které prolomí každý výkonnější teenager z rodičovské garáže, se dostanu ke všemu, od počítače až k bankovnímu kontu, prostě díky vlastnímu ksichtu.

Velký bratr však číhá za každým rohem a některé aplikace jsou zarážející. Aplikace NameTag připravená pro Google Glass dokáže automaticky přiřadit každému, na koho se pomocí těchto brýlí podíváme, jeho jméno, povolání a informace z Facebooku. Vládní žbrblání nakonec firmu donutily k odkladu a mezitím se začal mračit i Google, nicméně zaplašení první vlaštovky neznamená, že s něčím podobným nepřijde za chvíli nějaký jiný čipera.

Koneckonců Facebook si pro podobné účely koupil izraelský Face.com, Google zase Pittsburgh Pattern Recognition. Navíc v řadě států, včetně Spojených států, není na rozlišení tváří žádné legislativa, takže si firmy mohou dělat, co chtějí.

Policie zatím využívá těchto technologií poměrně málo. Ve státech New York, Pennsylvania a Kalifornie se rozlišení tváří používá a má legální platnost, ale databáze jsou zatím malé. O mnoho čipernější jsou americká kasína, jejichž databáze podvodníků jsou legendární.

Nějaké velké diskuze na téma legality zachycování, ukládání a využívání našich tváří zatím neprobíhají. Na jedné straně může to být běžné jako samotná fotografie, na druhé straně to může být unikátní identifikátor, stejně jako DNA nebo otisk prstů, který by neměl být bez našeho souhlasu ani sbírán, ani ověřován (o prodeji ani nemluvě).

Občas se ale nějaká bezpečnostní služba zblázní a je z toho poprask. V roce 2001 nenapadlo policii v Tampě nic chytřejšího, nežli použít systém rozlišující tváře v masovém měřítku. Skenovali tehdy desítky tisíc lidí přicházejících na stadión, kde se hrálo finále Super Bowl.

Úspěch mizivý, pouze hrstka rozpoznaných zlodějíčků, ale žádné zatčení. Zato veřejnost řvala jako stonavý buvol a státní úřady se nakonec musely omluvit. Kdyby za pár týdnů poté nedošlo k 9/11, mohlo to znamenat konec celé technologie.

5. 6. 2014

Autor: Václav Větvička