Grafík na slajdíku

Byl jsem tuhle zas na prezentaci jednoho softwarového produktu. Vypadá jako vykleštěný PowerPoint, ačkoli se tvářil jako auto na setrvačník, co ho zrovna předělali na klíček. To bych výrobcům s lehkým srdcem odpustil, nakonec inovace dneska nabízí každý; nabídka regresí je na trhu přece jen pořád v menšině. Za zlé jim mám ovšem jinou věc, z níž dodnes povstávají mé těžké noční můry.

Chlapík, který program prezentoval, co chvíli budil naši umdlévající pozornost sdělením, co bude na dalším slajdíku – abychom se mohli těšit. Na slajdíku o výzkumu preferencí uživatelů byl grafík. Musím přiznat, že grafíky obecně těžko snáším, ale když je grafík na slajdíku, přestávám se cítit bezpečně. Příliš to totiž připomíná kulisu, v níž by mohla na pódium přihopsat Lucie Bílá, dát si pusinku na prstíky a poslat ji všem lidičkám a panu profesorovi. Myslím, že takhle jednou začne armagedon. Při grafíku jsem se tedy instinktivně přikrčil, ale nic se nestalo. Konec světíka se nekonal.

Své vystoupení zakončil osvětář slibem, že kdo nechá na prezenční listině elektronickou adresu, tomu pošle mejlíka. Životný tvar toho slova vedl bohužel k tomu, že mi v mysli okamžitě naskočil obraz spoluzakladatele skupiny Plastic People of the Universe Mejly Hlavsy. Hororová představa tisíců malých poslíčků s tváří legendárního rockera, kteří od božího rána vybíhají do ulic, aby doručili nějaký pochybný vzkaz, mě pak ještě dlouho pronásledovala.

Další účinkující, tentokrát žena, spiklenecky prozradila, že nám promítne jednu velmi ilustrativní mapičku. Jak řekla, tak udělala. Mapička se na čelní stěně sálu zobrazila ve velikosti čtyři metry na tři a ze všeho nejvíc připomínala invalidního mastodonta nakaženého skvrnitým tyfem v posledním tažení. Tvrzení, že se jedná o grafické znázornění míry penetrace jejich produktu do podniků v rámci republiky, v tu chvíli nevěřila snad ani ona sama.

To jí ovšem nezabránilo v tom, aby publiku obratem pohrozila, že kdo první správně zodpoví její otázečku, dostane dáreček: bezdrátovou myšku nebo repráčky. Po zkušenosti s mapičkou jsem se myšky začal trochu bát. Tahat po stole pětikilové monstrum se mi opravdu nechtělo, takže jsem se zařekl, že nevydám ani hlásku. Toto předsevzetí si ovšem zjevně dali všichni přítomní, takže sál se ponořil do pietního mlčení. Slečna ještě drahnou chvíli marně hledala „ty zvednuté ručičky“, než definitivně pochopila, že si myšku může implementovat za klobouček (protože žádným jiným místem, které by sneslo zdrobnělý tvar, nedisponovala).

Při odchodu z prezentace jsem si vyzvedl taštičku s letáčky a dárečkem a odpotácel se zpátky do své domovské firmy, takto školicího střediska. Stoupal jsem po schodišti kolem učeben, z nichž zazníval zvučný hlas lektorů: Jirka učil Excel a zrovna probíral tabulky a mřížky. Vašek se o patro výš věnoval tomu, jak tisknout štítky v rámečku a Michal v sousední učebně sděloval školencům, jak na stránku vložit obrázek. Míša ve třetím patře probírala balíčky v MS FrontPage a Dana přes chodbu přidávala se školenci na panel nástrojů okno kukátka. Pochopil jsem, že mi není pomoci. Trvalé zabředávání lidí z IT do zdrobnělin není projev pokročilé demence, jak jsem se chybně domníval, ale nemoc z povolání. Rezignovaně jsem si sedl za stůl a nalil si panáčku rumíčku.

Po třetí vodečce (rumíček došel) jsem ale bohužel pocítil obvyklé opilecké furiantství a rozhodl se, že tomuhle diktátu infantility nepodlehnu. Bleskově jsem svolal operativní poradu. „Chlapi,“ řekl jsem lektorům, kteří před chvíli doškolili (přítomné lektorky nehnuly brvou), „tož takhle kurňa ne! Začněte hergot mluvit jako dospělý lidi. Už tu nechci slyšet žádný písmenka, ikonky a podobný nesmysly. Jedinou zdrobnělinu. Je to jasný?“

„Je,“ řekl Jiří. „Ode dneška budu školencům říkat, že okno se zavírá křížem. Zrovna učím skupinu studentů teologického semináře, tak se to hodí,“ hlesl a pokřižoval se. Mírně jsem zaváhal, ale nakonec jsem myšlenku, že si ze mě můj podřízený dělá dobrý den, zavrhl. Do diskuse se zapojila Dana:

„U mě jsou teď farmaceuti, co dělají do prostředků proti zácpě. Tak bych jim třeba mohla říct, jak v Outlooku používat tlačidla, to by jim mohlo být blízké.“ Její obličej byl kamennější než tvář hráče pokeru.

„A já školím Word pro nějaké manažery ze sekretariátu komunistů – informace, jak přejít na nový řád, je určitě nadchne,“ zakončil to Vašek.

„Ven,“ zařval jsem hystericky. Lektoři beze spěchu vycházeli na chodbu a vesele mezi sebou štěbetali. „Je to stejně blbeček,“ zaslechl jsem z chodby, když z kanceláře vyšel poslední z nich. Jedním skokem jsem byl u dveří: „Blbec! Rozumíte?! Žádnej blbeček. Jednou provždy – blbec!“

24. 6. 2006

Autor: Petr Kukal