Úvod > Články > Úvod do Linuxu pro uživatele internetu (3): Dokončení instalace

Úvod do Linuxu pro uživatele internetu (3): Dokončení instalace

V dnešním dílu dokončíme instalaci, s tím, že se zvláště důkladně zaměříme na to, jak na počítač nainstalovat Windows a Linux současně.

V minulé části jsme skončili u rozdělování disku. Nástroje, které se k rozdělování v té či oné distribuci používají, jsou různé, tudíž nelze do detailu popisovat, jak správně ten který ovládat. Spokojit se musíme s obecnými zásadami:

●        Velikost hlavního oddílu ( „/“ ) by podle mého názoru pro obyčejného uživatele měla činit alespoň 5 GB, doporučuji však okolo 10 (v závislosti na velikosti disku).

●        Velikost swapovacího oddílu (tj. virtuální paměť pro Linux, viz minulý díl) má dosahovat 1,5 násobku velikosti RAM paměti.

●        Zbytek volného místa použít pro oddíl připojený na /home adresář (vzhledem k tomu, že sem se ukládají veškerá uživatelská data, měl by mít oddíl velikost nejméně 5 GB).

●        (Někdy se doporučuje vytvořit speciální oddíl i pro připojení na adresář /boot, kde jsou uloženy informace pro zavaděč systému, ale toto téma se již vymyká záběru, který si tento seriál vytyčil)

Pokud již na počítači máme nainstalován např. systém Windows, lze připojit i jeho oddíly do struktury adresářů – typicky do /mnt/windows/C, adresář /mnt je vyhrazen právě pro připojování ostatních – nesystémových - oddílů (přestože toto pravidlo již dnes neplatí bezezbytku – např. SuSE z výchozího nastavení preferuje adresář přímo v rootu – tj. /windows/C, Ubuntu zase používá adresář /media). Tato nastavení se však dají kdykoliv přepsat, záleží především na preferenci uživatele.

Výběr software

Výběr software a knihoven, které chceme nainstalovat, potažmo práce s instalací, upgradem a odinstalováváním programů je v systému Linux natolik odlišná od Windows (a mezi jednotlivými distribucemi navzájem rovněž), že ji popíšeme až v dalším díle. Zde se omezíme na to, že instalátor nabídne jakési agregované možnosti nabídky toho, co chceme nainstalovat.

Přijměme tuto předdefinovanou nabídku – později, až bude systém nainstalován, lze samozřejmě libovolně přidávat a odebírat jednotlivé části tak, jak nám to momentálně vyhovuje (čistě pro dokreslení: některé distribuce např. nenabídnou před instalací nic, automaticky se nainstaluje pouze minimální systém, a další software se doinstalovává až později – např. z Internetu).

Instalace

Nyní má již instalátor dostatek informací pro to, aby mohl začít s instalací. Nejprve zformátuje (popř. předtím vytvoří) dané oddíly, poté započne s vlastním kopírováním souborů. Další postup instalace je v mnoha ohledech podobný instalaci Windows (snad jen s výrazně nižším počtem restartů – konkrétně pouze s jedním).

Po překopírování souborů a instalaci zavaděčů na disk se systém načte (tentokráte již nikoliv z instalačního média, ale přímo z disku). Nyní se zadávají poinstalační údaje (abychom byli přesní, v některých distribucích se tyto údaje zadávají ještě před spuštěním systému z disku, či dokonce před instalací).

Těmito údaji jsou např. uživatelské jméno a heslo, heslo pro správce počítače (uživatel root) a podobné. Většinou je možno ještě nyní změnit i některá nastavení hardwaru (např. TV karty, nebo nastavit IP adresu stroje, pakliže nepoužíváme DHCP) nebo konfiguraci firewallu, ale mnohdy jsou předdefinovaná nastavení natolik obecná, že není nutno se tím blíže zabývat.

Dalším zajímavým rysem je např. možnost systém instalovat ze sítě. Stačí zpřístupnit instalační zdroj (např. prostřednictvím FTP, HTTP, NFS, SMB, apod...) a na lokální stanici pouze nabootvat z instalačního média. Pakliže instalujeme na více strojů systém se stejnými parametry (př. školní třída), většinou lze provést jednu „referenční“ instalaci a ostatní již poté probíhají zcela automaticky, tj. bez zásahu člověka.

Jak s Windows?

Velmi častým případem je, když máme na stroji již nainstalován systém Windows a rádi bychom zkusili také Linux, ovšem aniž bychom se museli vzdát původního systému. Tato možnost zde samozřejmě je.

Linux lze nainstalovat „vedle“ již existující instalace jiného systému (a jeho zavaděč je schopen nám při startu nabídnout, který systém chceme spustit). Co je k tomu potřeba? Asi největším problémem bude místo na disku. Za posledním oddílem je potřeba nechat právě tolik místa, aby si zde Linux mohl vytvořit „své“ oddíly a měl se vlastně kam nainstalovat.

Většinou však toto místo chybí a musíme jej vytvořit tak, že uvolníme dostatek místa na svém posledním oddílu (např. disk D), oddíl defragmentujeme (tím zaručíme, že volné místo „probublá“ na konec toho oddílu) a poté oddíl pomocí speciálního nástroje zmenšíme a uvolněné místo se tak přesune vně tohoto oddílu. Nástrojů pro manipulaci s particemi (diskovými oddíly) je mnoho, jen pro ilustraci uveďme, že lze použít např. speciálně upravenou live distribuci Linuxu.

Pokud už máme pro Linux dostatek místa, je na čase si říct něco o zavaděči. Systém Windows nahrává svůj zavaděč přímo do oddílu, ve kterém je nainstalován. U Linuxu má člověk možnost volby, v tomto případě je potřeba jej nahrát do tzv. Master Boot Recordu (MBR), což je speciální oddíl na začátku disku, nadřazený všem particím. Pokud se zavaděč octne v tomto sektoru, umožní uživateli zvolit systém a podle této volby potom již předá řízení zavaděči v daném oddílu.

Pokud se o svůj Windows skutečně bojíme, lze oddělení obou systémů ještě prohloubit. Zavaděč Linuxu nainstalujeme na disketu; díky tomu zůstane zaváděcí kód na celém disku nezměněn. Když poté v BIOSu upřednostníme zavádění z diskety před diskem, můžeme zvolit systém, který chceme zavést prostě tím, že při startu v mechanice buď máme, nebo nemáme tuto disketu.

Dalším krokem by mohlo být nepřipojení Windows oddílů do Linuxu. Při instalaci Linuxu (resp. ve chvíli, kdy konfigurujeme oddíly) instalátor většinou sám rozezná přítomnost Windows na disku a navrhne připojení jeho oddílů do /mnt (či jinam, viz výše), což lze v této chvíli zakázat (smazáním příslušných řádků). Tímto maximálně odizolujeme oba systémy od sebe. Přesto však obecně platí, že pokud máte na disku citlivá či jinak důležitá data, buď je nejprve zálohujeme, nebo pro zkušební instalaci Linuxu raději zvolíme jiný počítač.

Závěr

Když jsme nyní konečně nainstalovali systém, můžeme jej poprvé spustit. K první procházce po systému nám pomohou další díly seriálu.

28. 11. 2006

Autor:

Sdílejte

Přečtěte si také

 

Mafra posiluje své postavení na realitním trhu

Vydavatelství Mafra rozšířilo své portfolio o společnost AdInternet. Česká firma se specializuje na prodej realit...

 

Elop končí v Microsoftu, co s ním bude teď?

Dvaapadesátiletý Stephen Elop opustil pozici výkonného viceprezidenta Devices & Services ve společnosti Microsoft...

 

Hlídejte si své účty před kyberútoky

Kyberloupeže a útoky na účty klientů bank v České republice během posledního roku rapidně stouply. Banky posilují...

Nejčtenější články

DSL internet nabídne rychlost připojení až 250 Mb/s

 

Společnost Česká telekomunikační infrastruktura (CETIN) zavádí technologii VDSL3, díky které nabídne v květnu vyšší...

Proč se na pořádný fotbal nepodíváte ani na ČT?

 

Britskou Premier League, Sky Bet Championship a španělskou ligu mohou čeští diváci sledovat pouze na Nové Digi TV a...

Rychlosti Wi-Fi internetu na DSL.cz v říjnu 2016

 

I v desátém měsíci roku 2016 jsme pro vás připravili zajímavé statistiky zaměřené na Wi-Fi providery. Z našeho...