Úvod > Články > Zombie moderní doby

Zombie moderní doby

Reklamy se nás snaží přesvědčit, že jsme svobodnější než kdy jindy – stačí se kouknout na billboardy, kde hlásají: Buďte svůj! nebo Jen ty rozhoduješ. No joo, jenže už se tam nepíše, ani malým písmem, že být svůj mám být jen v rámci nabízených produktů a že rozhoduju jen mezi několika cenově většinou stejnými tarify.

Přišel k nám do práce jeden pán, a že prý nás nemohl najít. Máme v adrese číslici a aby na vizitkách bylo místo, tak dejme tomu místo Sedmnáctá ulice uvádíme jen 17. ulice. A představte si – pán ve svém GPS nemohl žádnou 17. ulici najít! Až ho osvítil vynikající nápad zkusit tu číslici vypsat slovy. A když odcházel, říká: „Teď jen abych trefil ven.“ Počkali jsme, až skutečně odejde, a rozesmáli se. Aby od nás odešel, musel zahnout doleva a vyjít pár schodů – ale možná si na to raději měl zapnout GPS navigaci.

Tak často se nám vtlouká do hlavy, jak jsme úžasně svobodní – žádné nevolnictví, žádná robota, žádná knuta nad hlavou nebohého raba. Není nutné chodit každou neděli do kostela, každé ráno na pole, v šest ráno, v poledne a v šest večer pokleknout za zvonění zvonů k chvále Boha.

Ne ne, my jsme moderní, nezávislí, svobodní! Můžeme, co chceme. Třeba skákat s padákem, sjíždět himálajské pahorky na skiboardu, můžeme seknout s nudnou úřednickou prací a jít zdolat nějaký ten vrchol (a to dokonce za těžké mediální kampaně, pokud šéfujeme nějakému většímu městu, řekněme Praze), můžeme jezdit nedovolenou rychlostí (pravda, sem tam pár podobných a jejich zbytky smáznou do pytle, pokud je co smáznout), protože policajti se přece nechají vždycky ukecat, můžeme si jít nakoupit hory jídla (i to, co nesníme) kdykoliv v denní či noční dobu, můžeme si pořídit moderní technologie...

No řekněte, není to úžasný svět? Po tomhle celé generace otroků, rabů či soudruhů toužily. Ona naprostá volnost a osvobození. Moci si dělat, co chceme, vždyť to je ráj na zemi... A přece... Někdy se mi vtírá myšlenka, zda jsme skutečně šťastní? Zda jsme skutečně chtěli tohle?

Protože ona ta nezávislost je jen na oko. Každý je totiž otrokem reklamy – tenhle nosí značkové tepláky Adidas (co na tom, že jsme se v teplácích styděli vyjít kdysi i na náves), tamhleten má nejnovější multimediální Nokii, tenhle baští jen McDonald, tamhleten má jen značková prkna, jiný nedá dopustit na své BMW či Audi (znám i jedince s Ferrari nebo Alfa Romeo), a když se kupuje elektronika, má tu správnou značku, aby se člověk neznemožnil? (A je jedno, že chip je stejný jako u výrobku ne tak oslnivé značky.) Dnes dokonce i funguje, zda má člověk správnou „značku“ psa.

Když však jedu metrem či tramvají do práce (ne, nemám BMW ani Audi ani nic jiného, stejně bych stál v dopravní zácpě), mám pocit, že místo s lidmi jedu se zombie. Pohybují se pomalu a malátně, většinou sluchátka na uších, a pokud neposlouchají nějakou ryčnou hudbu, s níž (i přes ona sluchátka) „obšťastňují“ své okolí, tak alespoň drží u ucha mobil. Kde je jaká svoboda? Tohle je přece normální závislost.

Jedna slečna vešla do metra s mobilem u ucha a překvapilo ji, že v tunelu jí ta mašinka nefunguje. Nemohla se dočkat, až souprava vjede do stanice, kde vystupovala, a nervózními, rychlými pohyby, jakými dříve kuřák honem honem vytahoval cigaretu, ona vyňala mobil, aby hned hned někomu zavolala. Jiná slečna nastupovala do tramvaje s mobilem u ucha a řešila složitý problém, jak ten její šamstr možná má, možná nemá nějaké tajnosti, a dovedla to s kamarádkou řešit zhruba tři čtvrtě hodiny, co v té tramvaji jela s námi, a nejspíše i potom, protože i po vystoupení měla mobil stále u ucha. Je to závislost, nezlobte se na mne.

Nedávno tu na diskuzním fóru někdo obhajoval to vykecávání se do mobilů kdekoliv – vždyť může jít o důležitý hovor. Ruku na srdce, kolik z těch hovorů v dopravních prostředcích skutečně bylo důležitých, a kolik klidně mohlo počkat? A kolikrát jste vyzrazovali lidem ve svém okolí soukromá tajemství a rodinné diagnózy?

Jsme zombie moderní doby – jsme závislí na MP3 přehrávačích (nic proti, sám jej taky párkrát použiju, ale skutečně je párkrát a aby zvuk nerušil okolí), jsme závislí na svých mobilcích (jak jim mazlivě říká jeden můj kamarád), jsme závislí na té jediné správné značce elektroniky, tepláků a jiných oděvů, jsme závislí na tom, co nám reklama vsugeruje jako nejlepší. Bez reklamy bychom vlastně byli zmatení a nevěděli, jak se obléknout, jaký zvolit životní styl, co poslouchat (chtěl jsem napsat číst, ale dnes lidé knihy nečtou, maximálně když to má velké obrázky a minimum textu), co vlastně znamená být „in“ a „cool“ a co se nosí.

Reklamou je náš život formován a určován už od malička – od výběru plenek, jídla, mlsů („maminka vždy ví“) přes ono oblečení, elektroniku, mobily až po tu správnou pojišťovnu, banku, úvěr...

Někdy, skutečně někdy, si říkám, že bych raději v šest ráno, v poledne a v šest večer slyšel vyzvánět zvony, jejichž zvuk by se nesl dodaleka.

26. 5. 2007

Autor: Jan Lipšanský

Sdílejte

Přečtěte si také

 

Technika s lidskou povahou

O prázdninách převážím notebook mezi domovem a návštěvami s dětmi u babiček a dědů. Pokaždé, když jej pak zapojuji...

 

Furt něco mažu

Používám dvě e-mailové adresy. Jednu soukromou, jednu pracovní, vlastně firemní. Na soukromou mi chodí hromady...

 

5 zajímavých pivních webů

O prázdninách, v parném létě, přijde dobré pivečko vhod. Měl jsem štěstí i na nová piva jako Rampušák, a chtěl jsem...

Nejčtenější články

Zpomalí vám po 17 hodině O2 Air Fix? Nebojte se ozvat!

 

Někteří zákaznici O2, kteří využívají bezdrátový neomezený internet O2 Optimal Air Fix si začali po skončení lhůty...

Jak zareaguje O2 na nové tarify od T-Mobile a Vodafone?

 

Dočkali jsme se nových neomezených tarifů od T-Mobile a od Vodafone, teď je na řadě operátor O2.

Naměřené rychlosti internetu na DSL.cz v březnu 2017

 

Rychlost mobilního LTE internetu byla v březnu nejvyšší opět u operátora Vodafone. V síti 3G je stále nejrychlejší...