Není to tak dlouho, co v globálním internetu došly IPv4 adresy, a proto se stále více mluví o nutnosti přechodu na IPv6. V čem se tyto dva protokoly liší, k čemu je vůbec potřebná IP adresa a co nová verze přinese pro obyčejné uživatele?

Pokud vůbec netušíte, co IP vlastně je, pak vězte, že se (v určitém zjednodušení) jedná o adresu určitého zařízení v internetové síti. Tato adresa by měla být pro každé zařízení unikátní, aby bylo možné doručovat pakety (tedy „balíky“ po kterých jsou data posílána) konkrétnímu zařízení. Následující článek je tedy určen spíše méně pokročilým uživatelům nebo těm, kteří se v oblasti síťových technologií příliš nepohybují. Jak již bylo z uvedení toho, co je vlastně IP adresa, patrné, nevyhneme se řadě zjednodušení. 

Asi největším rozdílem, o kterém se v médiích mluví, je počet adres – zatímco IPv4 má k dispozici pouze asi 4x10⁹ adres, její šestková kolegyně jich nabízí přibližně 3x10³⁸. Mohlo by se zdát, že by čtyři miliardy adres měly být téměř dostatečným počtem, ale problém je v tom, že ne všechny je možné bez zbytku využít – část je jich rezervována pro vnitřní potřebu sítě - a pak je zde především hledisko regionální. Většina směrovacích protokolů používá ke své činnosti prefixy adres (podívají se na potřebně dlouhý začátek a pošlou je dalšímu směrovači určitým směrem), což v praxi znamená, že se adresy rozdělují regionálně. Mimo to se adresy přiřazují také institucím, jako jsou velké firmy, univerzity, ministerstva atp. Toto rozdělování bylo v minulosti hodně velkorysé, a tak došlo k tomu, že reálný počet využitelných adres je mnohem menší. 

Proč je tolik adres?

Počet adres se může zdát zbytečně vysoký, ale ve skutečnosti tomu tak není. Důvodů, proč mít dostatečnou rezervu, je celá řada - a na některé z nich se nyní podíváme trochu podrobněji. 

Předně je třeba říci, že není zcela snadné odhadnout, kolik adres bude v budoucnu potřeba. V době vzniku IPv4 mohli tvůrci počítat s existencí zařízení v řádu miliónů, ale spíše méně. A hle, dnes řešíme problémy s přechodem IPv4 na IPv6. Pokud by oddálení nutnosti tvorby nového protokolu mělo být tím jediným důvodem, pak to jistě stojí za to. Přechod je totiž věc drahá, relativně obtížná a především komplikovaná. Mít dostatečnou zásobu na věčné časy – alespoň jak můžeme předpokládat existenci internetu v podobě nám známé – se tedy rozhodně hodí. 

Druhý důvod by se mohl jmenovat inteligentní domácnost. Zatímco dnes mají IP adresu počítače a čas od času mobilní telefon, budoucnost bude zcela jiná. Bude patřit ledničkám, pračkám, topením, hodinkám nebo světlům, které budou mít vlastní adresu a které bude možné jednotlivě ovládat na dálku a to pomocí přímé adresace. To, že jsme museli šetřit v počtu IP adres, do značné míry rozvoj podobných projektů brzdilo. Dát každému zařízení dostatečnou možnost se zapojit do sítě je lákadlo poměrně velké, i když se dá samozřejmě řešit i jinak, nežli unikátní IP adresou. Pro řadu aplikací je to ale nejjednodušší a hlavně zcela transparentně standardizovaný protokol pro komunikaci. 

Třetí motivací může být přiřazení více adres jednomu zařízení, což je další věcí, se kterou se do budoucna počítá. Budete mít jednu adresu pracovní, která bude mít prioritní přenos, další s minimální prioritou pro domácí sít atd. Zatímco dnes je více zařízení skryto pod jednou adresou (NAT), budoucnost půjde zřejmě směrem opačným. 

Senzorické sítě a podobná zařízení mohou být dobrou motivací pro patřičnou rezervu. Zatímco dnes se u nich adresace tímto způsobem příliš nepoužívá, IPv6 k tomu poskytne poměrně dobrou příležitost. K čemu vlastně senzorické sítě slouží? Odpověď je poměrně jednoduchá – od sledování pohybu a života zvěře, přes hlídání napětí v mostech až po kontrolu požárů. Dnes se používají speciální směrovací mechanismy, i když je zřejmé, že v řadě případů by bylo IP praktičtější a výhodnější. 

Jak je vidět, důvodů, proč mít dostatečně velkou zásobu IP adres, je poměrně hodně a jistě by se mohla připojit řada dalších důvodů a na některé z nich ještě v dalších dílech našeho miniseriálu narazíme. 

Jste na přechod připraveni?

V čem ona připravenost na přechod na IPv6 vlastně spočívá? Problém nebude příliš velký u běžných domácích routerů, které tuto technologii běžně podporují a již poměrně dlouho se téměř nedá koupit zařízení, které by na tom bylo jinak. Pokud máte přesto pochybnosti, pak se můžete samozřejmě podívat do manuálu a ověřit si to. 

Druhým zařízením, které by s přechodem na IPv6 nemělo mít žádný problém, je operační systém. Pokud nepoužíváte nějakou velmi starou verzi Windows či Linuxu, neměl by být s tímto parametrem žádný problém. Microsoft podporuje tuto technologii od verze Vista. Nicméně do XP přibyla podpora v SP1 a pomocí doplňku je připravena také pro Windows 2000. 

To, co je problém, kvůli kterému se většina z nás do šestkového internetu nedostane, jsou poskytovatelé. (Nyní ponechme stranou větší firemní sítě, kde může být omezení také na straně správců sítě. Jejich motivace je ale obvykle podobná jako u poskytovatelů). Důvodů, proč s užíváním IPv6 váhají, je opět vícero. Předně je problematické a výpočetně náročné vedle sebe používat obě verze protokolu. Ne že by to nešlo, ale stojí to určité úsilí a peníze. Druhým a asi největším důvodem bude motivace – u nás je ještě adres relativně hodně a poskytovatele tedy nic netlačí směrem k rychlejšímu zavádění. Všechny služby běží v IPv4, takže i tlak samotných uživatelů je nízký. Mezi další důvody pak bude patřit výkon směrovačů, který je nutný pro převod čtyřkových adres na šestkové a opačně nebo někde také zastaralá technika. 

Ona delší adresa totiž není jediným významným benefitem IPv6 a převody na čtyřkovou variantu většinu z nich nevyužijeme. Pokud si chcete zjistit, zdali je vaše zařízení připravené na přechod pod IPv6, můžete sáhnout po některém z řady dostupných testů. 

V dalším díle se podíváme na některé další novinky, které IPv6 přináší, jako je mobilita či kvalita služeb. Tedy vlastnosti, které mají bezprostřední vliv na samotné koncové uživatele.

2. 3. 2011

Autor: