O surfování v Indii

Kdyby vás zajímalo, jak se surfuje v Indii, tak je tohle článek právě pro vás. Pokud jde o surfování na prkně, je prý nejlepší vyrazit na Andamanské ostrovy. Nevím, teprve se na ně chystám. Ale o surfování po sítí už vím za ten měsíc svoje...

Indie je dnes známá jako země počítačového boomu, který pokračuje a pokračuje, až jednou dostihne a předstihne celý svět. Jenže k tomu je třeba uvědomit si, že Indie má 1,2 miliónů obyvatel a docela velké procento z nich neumí ani číst. Počítačová vzdělanost se proto soustřeďuje do několika míst, z nichž nejznámější je asi Haiderabad. Jenže to nás, obyčejné cestovatele, pokud zrovna nezajedeme do Haiderabadu, moc nezajímá.

Internetová realita Indie je totiž trochu někde jinde. Dá se říci, že přístup na net má docela slušné procento obyvatel. Krámku se sítí je tu dost (i když těch se sítěmi rybářskými bude minimálně stejně). Jejich počet na místo se úměrně zvyšuje počtem západních cizinců v okolí. Stejně tak se ovšem i monopolně snižuje nebo zvyšuje cena za připojení, které není bůhvíjaké.

Většinou se v Indii připojují vytáčením přes modem, což vytáčí zmlsané turisty. Pokud narazíte na obdobu ADSL, můžete si (spíš musíte) pískat. To je totiž opravdový fofr a na ceně pak už nezáleží.

Ceny se, jak už jsem byl napsal, liší. Tento článek píšu z Maduraje, což je město velké asi jako Praha. Patří tedy k trochu odrostlejší indické vesnici. Moc kaváren tu není, turisté raději tišší místa. Zato je to ale velké město, takže ceny se drží nízko. Tady platím pouhých 10 rupií za hodinu, zato v turistickém a poněkud izolovaném Hampi to bylo za daleko pomalejší připojení celých 50 rupií.

Obecně platí, že na severu seženete internet za 30 na hodinu prakticky kdekoli, tady jsou rozdíly daleko větší. I v soukromí u monitoru. Ten přístup k internetu mají Indové právě z takovýchto zařízení, což znamená, že si tu řeší všechno, co potřebují. Ehm. Pokud nevíte, kam tím mířím, tak se mi už přihodilo, že si vlezu do takové té kojky, do kterých se s počítačem sotva vejdete, pustím prohlížeč a jako homepage na mě vyskočí jakési šílené bollywoodske porno... Tak asi tak to tu chodí.

Ovšem najdou se i slušné podniky, které mají na monitoru nalepenou cedulku, že prosí, aby si prasárny Indové nechali na jindy a na jinam. Bohužel oni jinde moc soukromí nemají, přece jen víc jak miliarda lidí je víc jak miliarda lidí...

A jak se to tu s hardwarovým vybavením? Kupodivu to není tak příšerně. LCD monitory jsou zhruba v polovině provozoven, klávesnice mají obstojnou úroveň také. Neznamená to ovšem, že čas od času nenarazíte na místo, kde zuříte od prvního okamžiku. Když pak po pěti minutách bez připojení odcházíte, udivená obsluha se ptá, kde jsou jejich peníze za dobu u jejich PC.

K tomu mám ještě jednu historku. Nepotřeboval jsem na net, ale něco sesmolit ve Wordu. Bohužel zrovna v místě, kde byl net za 50 rupií (za 150 už se dá bydlet). Tak se ptám, jestli bych nemohl dostat nějakou slevu, že bych nebyl na internetu, ale jen psal. Vím, že na některých místech k internetu nabízejí i servis diktátu pro negramotné spoluobčany, kteří potřebují poslat zprávu. Tak třeba by mohli přimhouřit oko... Paní byla nekompromisní. Okamžitě mi sdělila, že její počítače jsou k internetu připojeny permanentně, takže žádná sleva. Tak jsem ji nechal, ať jsou všechny její počítače připojeny permanentně i dál. Bez zákazníků.

25. 2. 2009

Autor: Richard Klíčník