Bitva o přijetí nového standardu pro Wi-Fi sítě

aneb Trnitá cesta k rychlejšímu bezdrátu 802.11n.

Bezdrátové sítě, jež běžně známe pod „průmyslovým“ označením Wi-Fi, jsou jedním z velmi úspěšných fenoménů posledních let vývoje v oblasti informačních technologií. Jejich prudký rozvoj a hlavně drtivě úspěšné rozšíření mezi uživateli by na první pohled mohlo vyvolat představu, že vývoj odpovídajících technologií, na nichž celá „bezdrátová bublina“ stojí, je hladkým a bezproblémovým postupem vpřed. Popravdě řečeno, tento obraz je od skutečnosti velmi vzdálen. Právě na vývoji Wi-Fi, a to především v dlouho očekávané nové rychlejší variantě 802.11n, jsou dobře patrné jevy, o nichž jsme si mysleli, že existují snad jen v české politice. Nic naplat, i technologové jsou jenom lidé a peníze jsou až na prvním místě, takže se pojďme podívat, kde leží zakopaný pes. A pokud vám to bude připomínat tuzemské parlamentní boje, podobnost bude určitě čistě náhodná.

Pomůže nám na úvod troška informací o principu zákulisních bojů v oblasti síťových technologií. Vše, co souvisí s bezdrátovými sítěmi Wi-Fi, je určitým způsobem standardizováno za účelem dosažení rozumné míry vzájemné kompatibility mezi řešeními různých výrobců. Jinými slovy, má-li zařízení logo a certifikát s oficiálním označením „Wi-Fi“, znamená to, že splnilo podmínky technologické shody, stanovené sdružením výrobců a významných průmyslových hráčů s názvem Wi-Fi Alliance. Vedle této průmyslově orientované organizace je zde ještě druhý významný orgán, a to mezinárodní organizace IEEE, stanovující již po dlouhá léta normy mimo jiné i v oblasti počítačových sítí. A právě tato věhlasná síla dala vzniknout oficiálním standardům 802.11a, 802.11b, 802.11g a řadě dalších z rodiny 802.11, podle nichž jsou zařízení pro bezdrátové sítě vyráběna. Průmyslový standard a logo Wi-Fi jsou tedy vlastně jakýmsi odrazem těchto výchozích norem. A právě činnost IEEE v oblasti bezdrátových sítí v některých případech připomíná pěknou politickou zákulisní válku.

Ačkoliv momentálním sporným místem je velmi žádaná a očekávaná norma 802.11n pro zavedení nové generace zařízení Wi-Fi s výrazně vyšší rychlostí, i historie nabízí pikantní momenty. Dnes již vlastně „zastaralý“ standard 802.11b to také neměl jednoduché – principem přijetí normy je v IEEE totiž hlasování delegátů (tedy vlastně parlamentní demokracie) a úspěšný návrh na určité řešení musí při schvalování překročit dosti vysokou kvótu (o dost vyšší, než tuzemská ústavní většina). Má-li nastat shoda, zákulisní jednání a různé bojůvky mezi aliancemi navrhovatelů jsou vlastně zákonité a někdo prostě musí nakonec odejít poražen, i když snaha o shodu a kompromis je velká. Výsledkem tak byla třeba skutečnost, že přehlasované návrhy na normu 802.11b pak byly přesto uvedeny na trh (tomu přeci nikdo nebrání) a tato zařízení Wi-Fi byla nabízena pod roztodivnými názvy, jako třeba 802.11b+. Ano, to „plusko“ byl rozdíl – výrobci říkali: jsme té normě blízko, ale děláme to jinak a lépe. Jenom se nám to nepodařilo prosadit.

A v současné době tomu není jinak. Nejžhavějším tématem je rozpracovaný standard 802.11n, jenž by měl výrazně posunout hranice rychlostí, dosahovaných pomocí Wi-Fi v dnešních lokálních počítačových sítích. V úvodní fázi od počátku roku 2004 proti sobě stály přinejmenším dva silné tábory (parlamentní strany), zastupované významnými dodavateli hardwaru (úspěšnými lobbujícími skupinami), jejichž řešení soupeřila, ovšem žádná ze stran nebyla schopna sestavit alianci (koalici) a jednoznačně převálcovat ostatní. Cesta dále nebyla snadná, nicméně vznik konsorcia EWC, které je jakousi „vládou technologické shody na cestě k dalším volbám“ znamenalo posun. Jenže pak přišly tradiční „parlamentní“ obstrukce. Když v květnu 2006 delegáti hlasovali o návrhu na první předběžnou normu (na níž se v parlamentních klubech vlastně dohodli), namísto očekávaného a potřebného 75% podílu se pro vyjádřilo jen zhruba 47 % z nich, a navíc bylo vzneseno několik tisíc připomínek (rozuměj pozměňovacích návrhů) k dalšímu vyjednání. Ačkoliv jejich zapracování pokročilo, příslušný výbor IEEE (tedy parlament pro 802.11n) nepředpokládá, že by nový standard vznikl před létem příštího roku.

A co na to dělný počítačový lid? Inu, život jde dál. Výrobci vyrábějí a prodávají zařízení dle „svých“ standardů 802.11n, což znamená, že kompatibilita s dodavateli jinými může být úplně nulová. Přesto se má obchod čile k světu, zákazníci jsou alespoň trochu rádi a riziko prostě přijali za hotovou věc: než standard přijde, pojedeme na tom, co je k mání! Takže klidně kupujte, ale opatrně, a nejlépe všechno železo od téhož dodavatele. Kdo ví, jak ta norma nakonec dopadne a co vlastně bude tím „oficiálním 802.11n“.

1. 12. 2006

Autor: