František (31.3.2007 02:30:25)
Při porovnání frekvenční závislosti dosahu šíření elektromagnetického signálu v atmosféře a v kovovém vodiči bych byl velmi opatrný, protože tato prostředí/podmínky se od sebe dost zásadně liší.
DV: Dlouhé vlny se dobře šíří (ohýbají) i za velké terénní překážky (velehory) a dokonce i za horizont. Vliv odrazu od ionosféry je u nich nejmenší (v noci nenastává zásadní zvětšení dosahu). Vysílací výkon DV vysílače (např. ČRo 1 Topolná 270 kHz) je v řádu MW.
SV: Střední vlny se ve dne šíří především přízemní vlnou a v noci přistupuje odraz od ionosféry, takže lze přijímat i vzdálenější stanice. Vysílací výkony se pohybují zpravidla ve stovkách kW.
KV: Krátké vlny mají při šíření přízemní vlnou omezený dosah (při vlnové délce např. 30 m se projevuje už vliv terénních překážek srovnatelných rozměrů), v noci se však jejich dosah zvětšuje vícenásobným odrazem od ionosféry, takže jsou použitelné i pro mezikontinentální spojení i při vysílacím výkonu řádově 100 W.
VKV: Velmi krátké vlny se šíří přízemní vlnou na přímou viditelnost (ohyb za překážkou nastává, ale v minimálním rozsahu), ionosférou procházejí (v noci se dosah nezvětšuje). Pouze při výskytu mimořádné vrstvy E (v létě) je možný dálkový příjem z okrajových částí Evropy. Vysílací výkony se pohybují v řádu jednotek/desítek kW.
U všech druhů vln má podstatný vliv na dosah také polarizace a směrová (vyzařovací) charakteristika vysílací antény.
Metalické párové (nebo čtyřkové) vedení: Frekvenční dosah nejvíce ovlivňuje smyčkový odpor a mezipárová kapacita (obojí je přímo úměrné délce vedení). Zjednodušeně si to můžeme nahradit RC členem, který se chová jako dolní propust. Smyčkový odpor na frekvenci nezávisí, ale kapacitní odpor (mezi vodiči) klesá s rostoucím kmitočtem, t.j. pro vysoké kmitočty se blíží zkratu. Odborníci namítnou, že jsem zanedbal podélnou indukčnost vodičů a svodový (izolační) ödpor mezi vodiči, takže náhradní schema je o něco složitější, nicméně pro základní představu to myslím stačí.