Vítáme zpět pomalé přístroje, padající systémy, nedostupný internet a datové limity

Debaty o internetu a počítačích se v minulých letech točily stále kolem stejných témat. Bylo to pomalé rozšiřování vysokorychlostního připojení k internetu; vysoké ceny takového připojení, když už síť byla v dosahu; nedostačující datové limity a následná aplikace Fair User Policy. Dlouho jsme přežívali s vytáčeným připojením. Čekali na 17. hodinu a pak počítali minuty...

Ve světě Windows...

Spílali jsme i pomalým a nespolehlivým Windows. Ruce jsme lomili nad nedostatečnou a drahou operační pamětí, pomalými a kapacitně malými disky. Nové programy šité horkou nití bobtnaly a byly stále náročnější na hardware.

Všelijak jsme se snažili Windows zrychlit: upravovali registry, čistili je, zakazovali v tu chvíli nepotřebné služby běžících na pozadí. Vypínali automaticky se spouštějící aplikace, prováděli měření, které aplikace a jejich součásti systém vytěžují nejvíce, nadávali na brzdu jménem antivir.

Byla to zlatá doba návodů „Jak zrychlit počítač“.

Léta plynula. Ceny hardwaru šly dolů, výkonnost nahoru, mnohdy kontraproduktivní softwarové ladění systému ztratilo smysl. Vše bylo rázem stabilnější, rychlejší a příjemnější. A nějak jsme si neuvědomili, že výkonné CPU a GPU 95 % času jen čekaly na instrukce. Prostě nuda.

A tak jsme si řekli, že se vrhneme na webové aplikace a mobily.

Mezitím...

Cesta průkopnická k broadbandu

(Před lety) Skupinky nadšených amatérů znechucených letitým přístupem největších operátorů začaly s budováním vlastních sítí. Česko se pomalu, ale jistě začalo topit do vln WiFi. Nepříliš spolehlivé sítě na frekvenci 2,4 GHz byly nahrazeny sítěmi pracujících na vyšších, „spolehlivějších“ frekvencích.

Dominantní operátor spal a ADSL bylo stále něco jako yetti – mluvilo se o něm, nikdo ho pořádně neviděl, a pokud ho vidět chtěl, musel si za to patřičně zaplatit.

Malí operátoři časem rostli, později své WiFi sítě začali doplňovat optikou, sídliště na některých místech republiky se prvně protkala směsicí optických vláken a ethernetových kabelů. Šťastlivci v dosahu průkopnických sítí si mohli vychutnávat něco, o čem zbytek republiky četl v Ikarii.

Velcí operátoři se probouzeli – sítě dřívějších amatérů jim přerostly přes hlavu. FTTx/ETTH na jejich nabídky vrhaly nepříjemné světlo, ukazovaly je v celé neslušivé nahotě.

ADSL mělo tendenci se náhle šířit. Bylo ještě ale pomalé a drahé, ale něco se dělo.

Když nakonec ADSL doputovalo k více lidem a ještě zlevnilo, operátor jejich nadšení z vytoužené přípojky musel krotit. A vytáhl nového hráče, vynález jménem FUP.

Čas od času se pak zrychlovalo, nechával se samozřejmě další prostor pro zrychlovaní, tak se zrychlovalo pomalu. Je nevhodné zrychlovat rychle. Časem se posouvaly i datové limity. A každá změna v tomto směru byla ověnčena tiskovou zprávu o jedinečnosti, výjimečnosti a neomezených možnostech.

Optické a ethernetové přípojky sice ani dnes netvoří v souhrnných číslech nijak zásadně velký podíl na trhu s broadbandem, ale jejich zřizovatelé dosáhli toho, co bylo potřeba: velcí operátoři z řad konkurence nakonec přišli s nabídkami, které už byly hodny slova broadband a za přijatelné ceny.

Kabelové rozvody díky technickému a tržnímu rozvoji byly zmodernizovány na opticko-koaxiální sítě se standardem DOCSIS 3.0, a když už rostoucí poskytovatelé zrychlovali tak, že nabízejí dnes symetrické stomegabitové přípojky, stomegabit přišel i do CATV. Aspoň co se downstreamu týče.

ADSL nesmělo zůstat pozadu, jenomže na rozdíl od optických a hybridních opticko-koaxiálních sítí narazilo na svůj zjevný technologický limit.

A kupodivu – ADSL náhle mohlo být zcela nahé: telefonní linka byla po letech nabídnuta jak možnost, ne jako nutnost.

Jakmile zmizely datové limity úplně, přišlo řízení datového provozu, rychlosti ADSL se posunuly na maximálních, ale slušných 20 Mbit/s u downstreamu, u upstreamu začaly lízat hranici 1 Mbit/s. Reálné hodnoty rychlostí se však díky špatné kvalitě vedení, malé hustotě centrál a vysoké agregaci nominálním zakoupeným hodnotám přiblížily málokdy. A tak jsme uvítali AžDSL.

A už to tak zůstalo. Dlouhou dobu se s klasickým pevným broadbandem velkých operátorů nic neděje. Nepřišlo ani VDSL a ani nic jiného. Kdo by proto čekal, že velcí operátoři z ADSL branže začnou během té neplodné doby připravovat na poslední míli rozsáhlejší optické sítě, je asi zklamán.

Zato se na trhu objevily ready-made společnosti a nakoupily ty dříve malé, střední, ale již dospělé poskytovatele optických a kabelových přípojek, poskytovatele, jež si svou pověst budovali léta a kteří své sítě znali – zkonsolidovaly jejich služby, slepily v nečitelný a hrbatý celek; a po mnoha úspěšných společnostech, které se zasloužily o rozvoj broadbandu u nás nakonec zůstala jen hořká pachuť.

Přejmenované ready-made společnosti vzadu jen nenápadně čekají, kdo z velkých operátorů přijde během nadcházejících pár let s lepší nabídkou. ..

Broadband český usnul. Nemá důvod se někam posunovat, i když možnosti zdaleka vyčerpány nejsou.

Menší, chytřejší, přesto hloupější

Mezitím na trh přicházely chytré telefony. Lid byl výrobci přesvědčen, že telefon, který telefonuje, neplní svou funkci zcela správně.

Telefony to byly natolik chytré, že přechytračily i sítě mobilních operátorů. Když si je lidé koupili za ceny převyšující ceny výkonných notebooků, mohli je používat jako kompasy. Mobil ani lepší využití mít nemůže.

Byla to ale jedna z funkcí, kterou staré mobily neměly a která se dala v našich podmínkách používat. Jiní mobil používali jako kytaru, někdo jen jezdili prstem po displeji.

Rozkošně pak působilo, když mobily stavěné na práci s datovými sítěmi operátoři nabízeli v balíčcích s GPRS (zázrakem z roku 1999), EDGE a podobnými moderními technologiemi.

Operátor, který včera řekl, že 3G nemá cenu stavět a že se připraví na nástup 4G (v horizontu řádky let!), proto dnes rázem odvolal, co odvolal, a nakonec slíbil, co slíbit moc nechtěl.

Za nějakou dobu se začalo stavět, 3G stavěli všichni, kdo stavět mohli. Jeden více, druhý méně. Většině uživatelů kompasů však nezůstalo nic jiného než staré pomalé sítě.

A tak připojení vytáčeli a počítali, kolik za ně zaplatí...

O rychlejších mobilních sítích se začalo mluvit víc a víc. Málokdo je zažil na vlastní kůži, ale někde už byly.

Chytrých telefonů bylo také už dost, ale nebyl chytrý telefon jako chytrý telefon. Uživatelé si naráz stěžovali, že jim po pár hodinách provozu přístroj zamrzá a musejí jej několikrát denně restartovat. Těm šťastnějším prý i vzplál. Doma na stole zatím spalo nepotřebně rychlé CPU i GPU.

Hledali způsoby, jak mobilní operační systém vyčistit a vylepšit. Roztrhl se pytel s návody „Jak zrychlit mobil“.

Aplikací pro ně v počátcích moc nebylo, a když se nějaké objevily, nešlo s nimi pracovat – byly nové, náročné a hardware telefonu byl nedostatečně výkonný. Výkonnější mobily zase nevydržely dlouho běžet.

Mobily byly už tak chytré a uživatelé už zase tak hloupí, že se začaly objevovat viry, říkali výrobci antivirů – zrychlující se mobily se náhle ocitly v nebezpečí. Na trhu se proto objevily evoluční brzdy: mobilní antiviry.

Jak houby po dešti vycházely tiskové zprávy, že už rychlejší mobilní datové sítě vskutku vznikají. Kdo chtěl vidět yettiho, musel si však připlatit a ještě cestovat. Popřípadě raději vůbec necestovat, protože signál pro mobilní připojení moc mobilní nebyl.

Uvedení každého vysílače do provozu a zrychlování si zasloužilo svou tiskovou zprávu o jedinečnosti, výjimečnosti a neomezených možnostech – ale aby klienti sítě uvedené s pompou tak moc nepoužívali a náhodou něco nestahovali, operátoři už předtím ze skříně vytáhli pomocníka – FUP.

...

Je to obyčejný vývoj a klišé o spirále – příběhu o mobilním světě bohužel schází ta nezbytná esence, jež sehrála klíčovou roli v případně pevného a bezdrátového broadbandu. Agresivní chuť konkurence, kterou ztělesňovali znechucení, ale nadšení amatéři.

A o moderních webových aplikacích s výkonem programů na 8bitovém ZX Spectrum raději ani nehovořit.

10. 9. 2010

Autor: Oldřich Klimánek