Mobil, který můžete objímat

Japonci milují roboty a nejpodivnější udělátka. Když to patřičně zkombinují, vyleze jim z toho Hugvie, kombinace robota a přítulného mobilu. Vypadá to jako velký polštář zhruba ve tvaru člověka, který můžeme podle libosti obejmout.

A když už se tak tulíme, proč si také nezavolat. Hugvie navíc dokáže vibrovat podle toho, jakou má frekvenci hlas člověka, se kterým si právě telefonujeme. Hezké to není, potřebné to není, takže to má oprávněně úspěch.

Ovšem zastánci hmatové technologie jásají, protože se jim podařilo do digitálních komunikací připojit hmat. Hugvie ovšem potěší spíše ty, kteří mají rádi lidský tep či tlukot srdce, dva integrované vibrátory pak mohou podle tónu hlasu a jeho hlasitosti vyprodukovat cosi, co připomíná srdeční tlukot. Samotný mobil tam ale nehledejme, do kapsy té potvory musíme vložit mobil vlastní.

Nejedná se o první pokus kombinovat hmat s komunikací, před nějakým časem se objevilo křeslo Emotichair, které mělo v kině zlepšovat požitek z konzumovaného dílka tím, že pošle vibrace přímo po páteři. Většina z těch, kteří tento vynález vyzkoušeli, nakonec přiznala, že nejde o nic lepšího nežli o solidní, byť značně předražené, masážní křeslo.

Pravdou je, že křeslo bylo určeno zejména pro špatně slyšící, kterým mělo nahradit požitek (no řekněme, řekněme) z filmové hudby. Přece jenom pokud v kritické chvíli smyčce šílí, řádka „hraje zastrašující hudba“ to neslyšícímu plně nenahradí. A tak ho měl Emotichair alespoň podrbat na zádech. Jiný typ hudby zase měl podrbat na stehnech.

Myšlenka to ale není zcela nová, přímý dotyk na lebce nebo klíční kosti má lepší výsledky a nemusí se kvůli tomu budovat složité křeslo. Přenos zvuku přes kost je přitom mnohem lepší nežli reproduktor někde pod zadkem.

Výrobce věnoval svému pinožení čtyři roky života a půl miliónu dolarů a svoje křeslo hodlají prodávat za lidovou cenu 500 až 1 000 dolarů. Je mu přitom jasné, že individuální zákazníci se asi nepohrnou, a tak míří spíše na biografy. Tam ale může narazit, protože křeslo je nepříjemně hlučné, z čehož by lidé sedící okolo měli zcela nepochybně mimořádnou radost.

Blíže již zmíněnému mobilu k přitulení byla snaha vědců ze Singapuru, kteří vyvinuli objímací bundu. Vycpaný medvídek nejdříve zaznamenal rodičovské obejmutí a potom jej bezdrátově přenesl do bundy, kde vibrace a topná spirála nahradily pocit teplé náruče rodičů. Další senzory potom změnou barvy naznačovaly, jak daleko rodiče jsou.

GPS v mobilu rodičů prásknul jejich lokalizaci a na internetové objetí bylo zaděláno. Děťátko potom tiše zírá na rukáv a těší se na bledě růžovou, protože ta naznačí maminku za dveřmi. Někteří lidé opravdu nemají co dělat. 

3. 5. 2012

Autor: Václav Větvička