Může být použití Facebooku trestný čin?

O tom, že blbé hlášky na sociálních sítích mohou autory dostat do průšvihu, se toho napsalo dost a dost.

Většinou se jedná a zaměstnance, jejichž zaměstnavatel buď hrubě nesouhlasí s jejich postojem, nebo se v případě žádosti o zaměstnání zabejčí a sáhne po někom jiném. Občas se objeví i problémy jiného druhu, kdy se pomocí blbých zpráv provalí třeba nevěra. V každém případě nepříjemné, ale stále ne kriminální.

O tom, že je v celém americkém státě Connecticut po prosincovém šoku v podobě hromadné vraždy ve škole atmosféra maximálně rozjitřená, není nutno nějak dlouho psát. Nicméně nic se nemá přehánět.

Místní policajt Paul Vance si pustil ústa na špacír tvrzením pro novináře, v němž si stěžoval, že lidé dávají na sociální sítě lživé informace o masakru. Lidé prý lžou o místu činu, o důkazech, jiní se zase vydávají za mrtvého střelce.

A podle Vanceho je tohle všechno vlastně zločin, který jeho oddělení bude vyšetřovat, a pokud to nebude stačit, tak se prý zapojí i státní a federální policie.  Padouši při budou nakonec pohnáni před soud.

A tady můžeme mít drobný problém. Není pochyb o tom, že zakládat falešný účet na Twitteru či Facebooku jen proto, abych si mohl honit tričko coby masový vrah, je nechutné a hraničí s nějakou duševní úchylkou. To ale nutně neznamená, že bych nad každou ptákovinou, kterou šoupnu na Facebook, musel přemýšlet z pohledu trestního práva. Přece není možné, aby jen to, že na Facebooku zalžu, bylo trestné.

Americké zákony týkající se vyhrožování jsou různé a liší se stát od státu. Zrovna v Connecticutu může být podobné harašení trestné, a podle razance z toho může být až pět let natvrdo. A je nejasné, jestli sociální sítě patří mezi klasické příklady vyhrožování.  Mluvčí státního prokurátora tvrdí, že ano.

Značný počet expertů je ale přesvědčen o opaku, už jen proto, že za výkřiky na sociálních sítích se k soudu dostane jen naprosté minimum lidí. Dvanáct týdnů basy za výroky o ztracené pětileté holčičce sice existuje jako precedens, nicméně to se jednalo o Británii.

Ve Spojených státech se o něco podobného snažili v případě, kdy Lori Drewová se na falešném účtu na MySpace nejdříve spřátelila a později opustila třináctiletou sousedku, která nakonec spáchala sebevraždu. Drewová sice byla nejprve odsouzena, ale „pouze“ za poněkud šílený paragraf nepovoleného přístupu k počítači. Rozumnější soudce při odvolání celý rozsudek zamítl.

Proto to budou mít i v Connecticutu prakticky nemožné. Prokurátor by totiž musel prokázat, že dotyčný si pouze necancal pentli, ale vědomě se snažil vyvolat paniku nebo nějak rušit vyšetřování. A to je ve chvíli, kdy se navíc postižený obalí do ústavně zaručené svobody projevu, věc přetěžká.

Otázkou navíc je i to, jestli by se policie a prokurátor něčím podobným vůbec měli zabývat, nebo se raději věnovat něčemu užitečnějšímu. Nějak se nemohu zbavit pocitu, že policie by spíš měla chránit bezpečnost občanů nežli jejich pocity.

3. 1. 2013

Autor: Václav Větvička