Různé pohledy na dozor bezpečnostních agentur nad našimi daty

Nedávná aféra ukázala, že americké bezpečnostní agentury strkají nos prakticky do všeho, co se na internetu nebo telefonu šustne.

Pohledů na to je celá řada – jeden nepochybně ujišťuje o tom, že pocit soukromí na netu není ničím jiným nežli velkou iluzí, protože Velký bratr žije a bývalí důstojníci StB mohou jen uronit slzu, když si vzpomenou na trapné rozlepování obálek. Proti dnešním akcím, ve kterých je monitorován veškerý telefonní a e-mailový provoz, jsou podobné akce trapnou historkou okresního formátu.

Druhý pohled může být z jiného soudku – bojovná prohlašování amerických politiků či nejrůznější hlahol přicházející od jednotlivců neznamená nic jiného nežli licoměrný tlach. Američané si totiž podobné libůstky odhlasovali hned po 9/11, a to dnešní není nic jiného nežli původní Carnivor na steroidech.

A dnes tak zapálení bojovníci za svobodu jednotlivce byli povětšinou kongresmany a senátory již tenkrát, a byly to jejich hlasy, které tajným službám nabídly modré z nebe. Takže ten, kdo dnes řve o nehoráznosti, je akorát nehorázným lhářem.

No a třetí pohled může připomenout, že to neskutečné množství dat, které se každým dnem objeví na serverech bezpečnostních agentur (údajně kdesi v Utahu), je v praktické podobě k ničemu, protože není ani v lidských, ani v softwarových silách z toho nějaké použitelné informace vytěžit.

Na jedné straně si každý svého jména hodný terorista vymyslí nějaký kód, a z e-mailu „tetička přijela“ žádný expert věrohodně nedoloží, že do místa A došla zásilka výbušniny. Na druhé straně pak kterákoliv kombinace hledaných slov fungovat nemůže, protože falešná pozitivita bude nestvůrně vysoká.

Koneckonců když zhruba před rokem podobný seznam někdo vynesl na veřejnost, ukázalo se, že v každém delším odstavci běžného textu nalezneme minimálně tři slova, které systém zachycuje. A jelikož při čtyřech zachycených slovech by měl systém mávat červeným praporkem a volat Pozor na něj, je jasné, že bychom všichni měli tým SWAT za dveřmi nejméně jednou týdně.

No a potom existuje ještě jeden pohled. Nejsou to pouze Spojené státy, ona Británie na tom není o mnoho lépe a tamější skandál propukl jen o pár dnů později. O dalších zemích nemám žádné valné iluze.

Otázkou je, kde ta všechna data jsou, a podle všeho to bude někde na cloudu, o jehož bezpečnosti mám své pochybnosti. A když k tomu přidáme nedávné prohlášení britské komise Intelligence and Security Committee, která vyslovila jasné obavy z toho, jak velkou roli dnes hraje čínská firma Huawei ve struktuře telekomunikací západního světa, máme zaděláno na další problém.

Britské (a tedy i evropské) informace se dostávají do rukou Američanů, a to pomocí čínské technologie. Někdo bude mít pocit, že život je příliš krátký na to, aby ho žralo, jestli Američan čte jeho e-mail nebo jestli čínská armáda poslouchá jeho mobilní žvanění.

Jiní ale budou tvrdit, že když už očividně nemůžeme mít nad vlastním soukromím pražádný dohled, tak ať do toho alespoň štourají tajné služby vlastního státu a ať vláda nepřenáší tento dohled do zahraničí, od Ameriky po Čínu.

27. 6. 2013

Autor: Václav Větvička