(Ne)užitečné digitální blbosti

Digitální vymoženosti se nám cpou stále více do života přinejmenším ve snech stratégů výrobců všeho druhu. Už už žijeme v chytrých domech, kde za nás všechno řídí počítač a který ovládáme nekonečnou baterií dálkových ovladačů.

Podobné už už jsem nedávno našel v archivním článku z roku 1999 a stále nic. Ale žádná škoda, již několik let se nemohu zbavit touhy vykřiknout: „Probůh zadržte!“

Výrobci nejrůznějších, léty osvědčených domácích přístrojů, se rozhodli nacpat digitální vymoženosti i do praček a ledniček. Taková pračka od Whirlpoolu, která na mobilu zazvoní ve chvíli, kdy doprala, to je lahodička, no nekupte to. Jak se prádlo v pračce otáčí, to mne nezajímá, dost na tom, že ho musím vyndat a pověsit, ještě mne bude pračka buzerovat a já hledat mobil po bytě.

Internetově vybavené ledničky jsou něco podobného, i zde lze vystopovat myšlení výrobců, které se pohybuje v kvantových skocích – umíme to vyrobit – oni to budou chtít – oni si to koupí.

V teorii to zní nádherně, při vaření můžeme z displeje ledničky cucat informace k receptu, nabízené laskavostí firemní webové stránky, okouknout moudra, která do nás bude cpát profesionálně nadšený speaker či dokonce cvaknout snímek dětiček, které ochutnávají zmrzlinu, a ještě to zatepla e-mailovat tetičce do Olomouce.

Co na tom, že když se mi připaluje cibule, musím míchat a na baviče z obrazovky nemám čas, o tetičce v Olomouci ani nemluvě. Aby mi lednička kecala do soukromí, kdy si vyměním stárnoucí sýrec, se už bavit nehodlám vůbec.

Ještě by chybělo napojení na nějakou politicky korektní agenturu, kontrolující, jestli do ledničky nechodím zobat špek. Na kráse je ale víc pih, než by bylo milé. Od toho, že systém nemá klávesnici, přes nemožnost displejem pohnout, takže manželka-prcek na něj nedosáhne, nebo to, že za ledničku zaplatím podstatně víc než za stejně fungující ledničku normální a ještě ušetřím za připojení, což pak můžu v klidu a pokoji věnovat na to, abych ji měl stále plnou něčeho dobrého.

Podobné věcičky nejsou ničím jiným, nežli ekvivalentem pokusných aut, se kterými oslňují automobilky na prestižních autosalónech – exotické a drahé prototypy, které se nikdy nedostanou do výroby, ale v potenciálních zákaznících nechají pocit, že dobré časy nejen přicházejí, ale jsou přímo za rohem.

A to mluvím o alespoň teoreticky použitelných spotřebičích, v prodeji jsou už ale i přístroje skutečně nesmyslné, jako je bezdrátově připojená varná konvice, která nás e-mailem upozorní na to, kolikrát za den byla použita.

Výrobce tento zázrak propaguje jako ideální možnost kontrolovat stav našich stárnoucích rodičů, zřejmě v představě, že pokud si během dne dědeček neuvaří kafe, je už na prkně. Že stejně úspěšně můžeme zavolat, nebo nedejbože dědu přímo navštívit, to už žádného z těchto digitálních inženýrů nezajímá.

A aby nebylo těch pitomostí dost, na trhu je také bezdrátová sprcha, kde si mohu na dálku stanovit teplotu vody, a když se ráno ke sprše došourám a patřičně si počkám, voda poteče tak akorát.  Stejně dobře a výrazně levněji si ji mohu pustit sám a počkat stejnou dobu, ale to bych nebyl cool.

Nemohu se zbavit dojmu, že podobné snahy o digitalizaci domácnosti nejsou ničím jiným nežli odrazem toho, jak se společnost stává více a více línou. A když si k tomu přidáme stálou snahu elektronického průmyslu přinutit nás k myšlence, že jejich nejnovější ďáblovy vynálezy skutečně potřebujeme, máme na průšvih zaděláno.

Většina z podobných laskomin pracuje s operačním systémem Microsoftu, což v reálném životě znamená pravidelné kleknutí systému, občas nějaký ten virus a hackera jukajícího do ledničky.

27. 6. 2014

Autor: Václav Větvička