Porazí Metro Wi-Fi mobily? Potíže metrosítí

Sítě Metro Wi-Fi mají podle nezávislých testů, které ověřovaly tyto sítě ve 14 amerických městech, dobrou šanci zvítězit nad mobilními poskytovateli, neboť ve většině případů nabízejí porovnatelné pokrytí a mají mnohem větší rychlost přenosu dat.

Stále více amerických měst připravuje sítě Wi-Fi, které nabízejí přístup k internetu pro všechny občany a často tvoří alternativu pro komerční broadband. A díky tomu, že jsou většinou zdarma nebo pouze za minimální poplatek, jsou vhodnou alternativou i ve chvíli, kdy mobilní operátoři začínají hromadně nabízet sítě 3G slibující rychlost přenostu, která dosahuje rychlosti DSL.

Testy podnikla nezávislá společnost Novarum. Ta si vybrala čtyři testovací místa na jednu čtvereční míli a projížděla mezi nimi autem. K připojení používali technici běžný laptop vybavený integrovanými klienty Wi-Fi.

Výsledky nejsou příliš překvapivé, neboť i nejpomalejší Wi-Fi má teoretickou rychlost přenosu několikrát vyšší než technologie 3G. Firma při testech sledovala, jestli je signál dostatečně silný, aby bylo možné nepřerušeně pracovat na laptopech, a zjistila, že zatímco u většiny metrosítí byl signál dostatečně silný, u 70 procent testovaných míst v metrosíti ve floridském městě St. Cloud bylo pokrytí  stoprocentní.

Ve stejných městech dosáhlo pokrytí mobilními operátory 86 procent, ale skutečnost byla o něco horší, pravé 3G bylo dostupné jen v 58 procentech případů, v ostatních místech šlo o mohem pomalejší připojení pomocí 2,5G. To využívalo technologie EDGE (Enhanced Data Rates for GSM Evolution), která je dostatečná pro mobilní telefony, ale těžko použitelná pro práci s počítačem.

Většina metrosítí dosahovala rychlostí kolem 869 kbit/s/256 kbit/s, což je zhruba dvakrát víc, než nabízí technologie 3G. Jedna metrosíť (Toronto Hydro OneZone) dokonce dosahovala průměrné rychlosti přenosu 2,2 Mbit/s/1,6 Mbit/s, což je porovnatelné s broadbandem. Plné nasazení této sítě je ale v současné době v testovací fázi a pouze v centru Toronta.

Dvě velké metrosítě – EarthLink ve Philadephii a Google v Mountain View sice dosáhly pouze 50 a 70 procent dostupnosti, ale obě měly vysoké rychlosti. K tomu, aby pokrytí bylo skutečně dostatečné, musí mít metrosítě dostatečnou hustotu přístupových bodů, nejméně 100 bodů na čtvereční míli.

Potíže metrosítí 

Mezi americká města toužící po bezdrátové metrosíti se přidalo i Los Angeles. Pokud si ale vezmeme za příklad situaci v San Franciscu, nebude to jednoduché. Tam slíbil metrosíť starosta Gavin Newsom již v říjnu roku 2004, a když město podepsalo smlouvu s firmami Google a EarthLink, zdálo se, že projektu již nic nestojí v cestě. Připojení by mělo být dvojí – jedno zdarma plné reklam, druhé bez reklam a za 21,95 dolarů měsíčně. Město by mělo dostávat nějaké peníze za to, že by systém používal k uložení antén stožáry osvětlení.

Brzy se ale objevily protesty – někteří odborníci začali tvrdit, že navrhované připojení bude příliš pomalé, a dožadovali se změn, ochránci soukromí zase tvrdili, že by firmy či město měly příliš velký přehled o obyvatelích. Tady vadila především schopnost Googlu sledovat lokalitu uživatelů. Jiným vadila politika firmy EarthLink v oblasti ochrany soukromí.

Potom začal maratón schůzí s občany, na kterých se objevovaly bizardní požadavky, od připlácení na účty za elektřinu pro obyvatele, kteří budou trávit víc času u počítačů, až po návrh, že Google poskytne auta, kterými bude vozit děti do zoologické zahrady.

Newsom sice v lednu podepsal s oběma společnostmi smlouvu, ale Board of Supervisors, bez jehož posvěcení není možné začít, odmítl smlouvu projednávat a trvá na tom, že by bylo lepší, kdyby síť vlastnilo město.

Více než 300 amerických měst buď metrosíť má, buduje ji nebo je alespoň v plánovací fázi. Problémy jsou ale skoro všude, tam, kde nebyly protesty nebo legální potíže, nastaly potíže technické, většinou díky komplikovanému terénu, vysokým budovám nebo otevíračům garážových dveří. Často byl v původním návrhu podceněn počet přístupových bodů nebo umístění antén.

O to složitější to bude v případě Los Angeles, které je v porovnání se San Franciscem mnohem větší (498 čtverečních mil a 3 700 000 obyvatel oproti 50 čtverečných mil a 740 000 obyvatel). A to si město troufá celý systém uvést do provozu za pouhé dva roky. Starosta Villaraigosa zatím předložil jen poněkud vágní informace, podle niž by síť měl budovat konglomerát soukromých společností a veřejného sektoru. Náklady, odhadované na 60 miliónů dolarů, by se měly vrátit pomocí reklam a prodeje přidružených služeb.

3. 4. 2007

Autor: Václav Větvička