Japonská lekce v broadbandu

Pokud si vezmeme za příklad otázku broadbandu v Japonsku, tak se zdá, že vládní zásahy nemusí být tak úplně vždy škodlivé. Ba naopak.

Šikovná vládní politika a solidní soutěže mezi poskytovateli nabízí japonským zákazníkům mnohem větší rychlost za mnohem menší cenu, nežli je tomu třeba ve Spojených státech.

Cena v Japonsku se pohybuje kolem 0,70 dolaru za megabit/vteřinu, ve Spojených státech zaplatí zákazník za totéž 4,90 dolaru. Typická cena, kterou platí průměrný Japonec, je 30 dolarů měsíčně za 50 Mbit/s. Ve Spojených státech je měsíční cena 42,95 za 6 Mbit/s (Comcast) a to je navíc nutné mít smlouvu na kabelovou televizi. AT&T zase chce 29,95 dolaru měsíčně za 3 Mbit/s, a to je navíc zaváděcí cena pro první rok.

Zatímco v Japonsku kabelové modemy nejsou příliš populární, dvě telefonní společnosti NTT East a NTT West mají kolem 14,4 miliónů zákazníků DSL. V Japonsku sice neprobíhá debata o neutralitě internetu, která se v USA zdá být nekonečná, nicméně platí povinnost, že zákazník musí mít možnost několika nabídek.

Výsledkem americké liknavosti je zaostávání, zpráva organizace Organisation for Economic Cooperation and Development z června 2006 řadí Spojené státy až na dvanácté místo na světě. Je jasné, že celá řada zemí nabízí rychlejší broadband za levnější cenu, nežli zvládnou americké firmy.

Japonská vláda se totiž v minulosti rozhodla poskytovat městům peníze na moderní kabely, další bezúročné (nebo s minimálními úroky) půjčky šly na rozvoj a rozšíření broadbandu. Menší firmy a města navíc dostaly na nákup infrastruktury a periférií daňové úlevy.

Američané sice slovy prezidenta Bushe velkohubě slíbili, že do konce tohoto roku bude mít každý Američan přístup k broadbandu, ve skutečnosti pro tento slib dělají jen velmi málo. Vše je řízeno myšlenkou „ať si trh poradí sám“.

V Japonsku mají telefonní společnosti povinnost sdílet své sítě s konkurencí, což je přesný opak amerického trendu. Americké společnosti argumentují tím, že případná povinnost sdílet části sítě povede ke zpomalení investic a inovací, a v roce 2003 u FCC zvítězily téměř ve všech bodech.

Japonská společnost NTT East je částečně vlastněna japonskou vládou, která ve sdílení sítí vidí dlouhodobou strategii. Navíc díky vládním vlastníkům může tato firma činit obchodní rozhodnutí, která ponesou relativně malý zisk. Nemusí totiž, na rozdíl od amerických firem jako je Verizon, každé čtvrtletí čelit tlaku investorů.

Zákazníkům je samozřejmě jedno, kdo jejich poskytovatele vlastní a kolik vydělává. Chtějí jen spolehlivý servis se slušnou rychlostí a pokud možno za rozumnou cenu. V současné době ale Američanům nezbývá nic jiného, nežli se smutně dívat, jak to jde jinde.

2. 5. 2007

Autor: Václav Větvička