Triky telefonních společností

Američané si v poslední době začínají stěžovat na to, že budoucnost broadbandu, která v minulosti vypadala tak slibně, se nějak vypařila. Většinou se vina klade na bedra ziskuchtivých telefonních společností a nevalné regulaci FCC.

Uprostřed devadesátých let slibovali američtí poskytovatelé tzv. video-dial tone, což by na optických a hybridních sítích mělo dosahovat oboustranné rychlosti přenosu kolem 45 Mbit/s. O plánech nejvíce mluvila společnost Tele-TV, což byla konglomerace firem jako Nynex, Bell Atlantic a Pacific Bell. Plány se však nikdy nedostaly dál než na úroveň odhadů a slibů.

Infrastruktura byla regulována pomocí zákona Telecommunications Act z roku 1996. Na federální úrovni byly specifikovány služby (zejména pro školy, nemocnice, úřady a knihovny), které měly být dotovány z příplatků a daňových úlev. Mluvilo se tehdy o informační superdálnici. Něco se povedlo, něco ne.

Horší to bylo na státní úrovni. Všech padesát států kontaktovalo místní poskytovatele a objednalo slibované hybridní a optické sítě, které se měly objevit do roku 2000. Zákon tak sice přikazoval, ale jelikož detaily byly ponechány na dohodě jednotlivých poskytovatelů a jednotlivých států, objevilo se sice 51 různých plánů, ale neuskutečnil se žádný.

V dekádě 1994 až 2004 přitom telefonní poskytovatelé prokazovali obrovský finanční boom. Plátci byli samozřejmě především zákazníci, ale žilou pustili i státům. Podařilo se jim získat souhlas s urychlenými odpisy nákladů na sítě a na speciální daňové úlevy, které v některých případech dosahovaly až 2 000 dolarů na zákazníka. V záznamech FCC z roku 1994 jsou přitom desítky případů, kdy poskytovatelé slibovali budování služeb video-dial tone pro milióny uživatelů – Bell Atlantic (dnes součást Verizonu) sliboval instalaci pro 3.5  miliónů, Nynex (také Verizon) pro 400 000, Pacific Bell (dnes AT&T) dalších 1,3 miliónu, Ameritech (také AT&T) 1,2 miliónů bytů či domů.

Všechny tyto žádosti a sliby jsou starší, než začal platit zákon z roku 1996, takže spadaly pod starý zákon z roku 1934. V roce 1995 poskytovatelé téměř všechny žádosti stáhli, ale FCC stále jednala tak, jako kdyby byly stále na jednacím stole. Důvodů k couvnutí bylo několik, od technických problémů (systém byl složitější a dražší, než se původně předpokládalo) až po regulační, kdy FCC se snažilo o centrální dohled, zatímco jednotlivé státy tyto služby považovaly za normální servis, který mohou regulovat a danit. Když začal platit zákon z roku 1996, celá myšlenka byla tiše změněna na nasazení ADSL. Tiše se opustila rychlost 45 Mbit/s i pomalejší přenos HDTV a najednou stačilo ADSL s rychlostí 1,5 Mbit/s/128 kbit/s. Telefonní společnosti přitom uzavřely smlouvy se státy, podle kterých slíbily udržovat neměnné ceny po dobu nejméně pěti let. Využily přitom skutečnosti, že s přechodem na digitální systémy by ceny měly jít dolů a šikovně si udržely vysoké ceny.

Nastala série firemních fúzí, které šikovně zabalily pokuty, jež společnosti měly platit státům za nedodržení slibů, do vzájemných plateb, takže firmy vlastně platily sobě.  Dařilo se i využívat nevalné regulace – všechny společnosti účtovaly příplatek jednoho dolaru měsíčně na podporu výzkumné organizace Bellcore, která měla nahradit Bell Labs po rozpadu AT&T v roce 1983. Bellcore byl později prodán, zisky si telefonní společnosti rozdělily, ale poplatek se platil dál.

Rozšíření broadbandu je ve Spojených státech stále vysoké, horší je to s rychlostí přenosu dat a s cenou. Velkohubé sliby prezidenta Bushe o tom, že do roku 2007 bude mít broadbandové připojení každá americká domácnost, byly nesmyslné až do chvíle, kdy se podařilo za broadband vydávat připojení o rychlosti 200 kbit/s, což je méně než jedno procento rychlosti, o které v roce 1994 slibovali, že bude dosažena do šesti let. A zákon, který to vyžadoval, platí dodnes.

21. 8. 2007

Autor: Václav Větvička