Průvodce panelákovými byty

Na ten den se Pavel docela těšil. Proč by ne, vyučování odpadne, a poletí se na výlet na nějaké staré vykopávky. Paneláky nebo jak se ta sídlištní kultura jmenovala.

            Vznášedlo je vyklopilo poblíž podivných staveb. Hranatých a několikapatrových, z jakéhosi divného, šedého, hrubého materiálu. Naskládáno vedle sebe se dalo vidět množství takových budov.

            „Zde lidé bydleli. Těm domům se říkalo paneláky, celý komplex budov se nazýval sídliště,“ řekla průvodkyně.

            Dívali se na ty šedé stěny s malými okny. Mnoho oken, mnoho pater.

            „Každé to okno je jeden byt,“ doplnila průvodkyně.

            „Vždyť to jsou kobky! Malé je to už od pohledu!“ vykřikl někdo z davu.

            „Ano, lidem tehdy stačilo málo prostoru. Je to podivné, že v takových prostorách dokázali vydržet. Někdy na prostoru necelých padesáti metrů čtverečních žilo třeba i pět lidí!“

V davu studentů to zahučelo.

„Ale pojďme se podívat dovnitř.“

            Vešli do úzké chodby a tou na ještě užší schody.

            „Kdysi zde samozřejmě jezdil výtah, ale dnes by bylo riskantní jej použít,“ pronášela naučeným způsobem průvodkyně. „Vybrali jsme k prohlídce byt v prvním patře, aby nebylo nutno stoupat až nahoru třeba do třináctého patra.“

            Uff, to by bylo něco, pomyslel si Pavel. To by nás asi pěkně bolely nohy. Takhle vážně tehdy žili a chodili, pokud nejezdil výtah? Proč to dělali?

            Vešli otřískanými dveřmi do další úzké chodbičky, z níž vedly troje dveře.

            „Ty dveře vedou každé do jednoho bytu,“ dramaticky pronášela průvodkyně, a vzbudilo to opět šum. Průvodkyně se tvářila samolibě – takovou odezvu čekala.

            „Takhle malé prostory?“

            Pak otevřela průvodkyně teatrálně jedny dveře a oni vešli do jednoho z bytů. Tedy, spíše se nacpali. Sotva se do úzké předsíňky vměstnali. Pavla se zmocnily klaustrofobické pocity.

            „Toto je vstupní prostor – zde si odkládali lidé boty, sem věšeli kabáty.“

„Cože? Aby tu předsíň měli ještě menší?“

„Ano, tím se tato předsíňka ještě zmenšila, ale museli pravděpodobně mít na tu činnost vymyšlený nějaký fígl. Pár dobrodruhů zde zkoušelo žít, ale tento prostor nikdy nedokázali patřičně a přesně využít.“

            Ještě vrtěli hlavou, když je průvodkyně zavedla do pokoje vpravo. Ten už se zdál prostornější.

„A zde máme pravděpodobně kultovní prostor – vepředu vidíte oltář s bedýnkou a skleněným okem. Jiná oka jsou LCD nebo LED.“

Někdo si odfrkl:

„Takové archaické technologické vykopávky! To bylo moderní snad za Nikoly Tesly, ne?“

„Podle některých našich historiků se tomuto náboženskému předmětu říkalo televize. U něho se každý večer lidé scházeli, aby adorovali svým bohům, jejichž výčet je tak veliký, že na prostém soupisu pracuje několik vědců již několik desetiletí.“

Prohlédli si dobře magické oko.

„A tady to je nějaký menší oltář?“

„Ano, podle našich vědců jde o jakýsi přenosný oltáříček, prý se tomu říkalo notebook, netbook či tablet. Je to taková menší verze televize. Zatím jsme nepřišli na to, jak a čím sloužila, ale asi i u něj se každý večer scházeli, někteří i přes den, případně si jej nosili s sebou.“

„Ti lidi byli hodně nábožensky založení!“

„Ano, spousta věcí, které jsme našli, tomu odpovídá. Třeba tady ty kulaté podtácky s dírkou uprostřed. Na některých je napsáno CD, na jiných DVD, na těch nejvyleštěnějších pak Blu-Ray. Asi to byla jména jejich domácích ochranných bůžků, jinak si tyto artefakty neumíme vysvětlit, než jako rituální předměty.“

„Muzea jsou toho plná,“ utrousil Pavlův neoblíbený spolužák. Průvodkyně po spolužákovi hodila okem.

„Ano, jenže zde jsou ve svém domácím prostředí. Tady pak máme přenosné rituální předměty – říkalo se jim flešky, USB sticky, MP3... Jejich náboženství stále ještě zkoumáme. Problém je, že jejich ústřední kniha posvátných textů se ztratila a nemůžeme ji nijak najít. Jistě by nám to mnohé vysvětlilo... Ale pojďme dál.“

Ukázala jim pak další pidi místnost, kde se prý vařilo a současně jedlo. Pokoj úzký jako nudle, jenž sloužil za ložnici. Ale z těch úzkých prostor se všem už motala hlava, a tak je průvodkyně hnala ven.

„Nikdo v těch místnostech moc dlouho nevydrží. A to buďte rádi, že jste nejeli výtahem!“

Venku se zhluboka nadechli vzduchu.

Než je učitelka odvedla zpět ke vznášedlu, jímž se měli vrátit do školy, přitočil se Pavel k průvodkyni.

„Jak se, prosím, jmenovala ta jejich bible, ze které bychom zjistili všechno o těch CD, DVD, fleškách a tak?“

Podívala se na něho zvláštně, jako se běžně díváme na předčasně moudrého chlapce. Zvláštní, že nikoho dalšího nenapadlo se na to zeptat. Tohle pro ně byl svět dávné, předávné minulosti, a neměli s ním přece nic společného.

„Co budeš chtít studovat?“

Pavel pokrčil rameny.

„Ještě nevím. Ale historie mě hodně baví.“

Průvodkyně přikývla.

„Snad se tedy ještě někdy setkáme.“

Učitelka už na Pavla volala, aby nezdržoval, a šel. Pavel popoběhl, ale ještě se otočil.

„Jak se tedy jmenuje ta jejich kniha posvátných textů, kterou se nedaří najít?“

„Internet, chlapče, Internet.“

Pak už jen průvodkyně sledovala, jak vznášedlo odlétá. Chvíli tam stála ve vlahém větru. Pak pokrčila rameny a šla se připravit na další skupinu turistů.

11. 5. 2013

Autor: Jan Lipšanský