Velikonoční jaroočkování je tu!

„Milé děti. A dnes si v hodině o historii naší země povíme, proč přichází každoroční jarní očkování. Tento zvyk sahá ještě do dob, kdy neexistovala dokonce ani obyčejná televize.“

Povzdechne si, přejede rukou s vbudovaným chipem přes senzor a dokonalá replika jejího obličeje zaplní všechny lavice, tedy hezčí a mladší verze jí samé. Žáci vědí, že má nejvyšší prioritu, a jsou teprve ve třetí třídě, takže nikomu z nich se ještě nepodařilo hacknout školní systém a něco s účou provést. Zvláštní, tohle oslovení se udrželo. Neochotné a otrávené obličeje tolik připomínající ryby se ani nepohnuly. Jen oči několikrát mrkly a zaostřily na učitelčinu projekci.

Neviděla tváře jednotlivých žáků, propojení umožňovalo jen přítomnost jejího avatara na jejich lavicích. Přesto pohled na celou třídu bohatě stačil, aby jí bylo úzko. V takových chvílích ji těšilo, že od příštího roku bude zrušena docházka do školních budov. Zvyk přetrvával dlouhá tisíciletí, ale dnes, v době, kdy se bylo možné připojit k výukové síti odkudkoli, to postrádalo smysl.

Sociologové ještě před pár desítkami let tvrdili, že člověk je tvor společenský a má se socializovat, jenže po legalizaci sedativ pro školní agresory (které se velmi rychle staly více než často zneužívaným prostředkem labilních učitelů, kteří po vyvraždění několika učitelských sborů v celé Evropské unii roku 2026 získali konečně zpátky některá z dávno uloupených práv na ochranu jejich osobnosti) se žactvo proměnilo v „tupohledy“, jak jim nejen ona přezdívala. Vzhledem k tomu, že vyrůstala na malém městě, bylo u nich před těmi třiceti lety nejhorším prohřeškem nějaké to vyhřezlé gelokno a sem tam nějaká ta kyberšikana nižších úrovní. Stýskalo se jí po těch časech.

Ministerstvo školství na popud Evropské unie muselo novelizovat školský zákon (pasivní rezistence tolik osvědčená v tomto národě sice stále fungovala, ale na přelom století už situace dávno neměla, i když tohle se dařilo odkládat docela dlouho. Brusel to tu držel pod krkem a bylo vůbec s podivem, že ti pošuci v turbanech ještě nechtěli školu zakázat úplně) a děti se po vzoru svých vrstevníků ve Francii, Belgii, Dánsku, Švédsku a Španělsku budou pouze připojovat ke svým domácím terminálům. Školství ušetří za energie, prostory i sedativa. Ať si ty prevíty pacifikují doma. Problesklo jí hlavou, jaké mají potíže se zrušením internátních škol v Británii, ale to do téhle hodiny nepatří.

„Zítra začínají největší křesťanské svátky, ale týkají se i nás, muslimů. Ježíš byl poslem Božím a nikoli mesiášem, jak tvrdí Bible, ale i tak bychom měli mít jeho jméno a některé z činů v paměti. Byl také učitelem a kázal o rovnosti mezi lidmi (a nedělal rozdíly mezi muži a ženami, pomyslela si pro sebe, ale odvahu tohle říct ve třídě, kde sedmdesát procent žáků tvořili chlapci, i když mladí, neměla, byla ze staré školy).

My se ale podíváme na zvyky, které na našem území panovaly na jaře ještě před příchodem křesťanství a islámu. Lidé věřili nejrůznějším pověrám, jako třeba tomu, že když vytvoří figurínu ze starých hadrů a slámy--“ Vyrušil ji zelený záblesk v pravém okraji zorného pole. Jistě. Mohamed Novák, ten se vždycky zajímal o historii a patřil k oněm deseti žákům celé školy, kteří vyvíjeli nějakou aktivitu při hodinách.

„Vzdělávací poradkyně, co je sláma? Vysvětlit prosím.“ Aha, sláma. Pochopitelně. Sama nepamatovala, kdy nějakou viděla naposledy.

 „Uschlé stvoly obilí, z nichž bylo při sklizni separováno zrno na výrobu pečiva. Čili když udělali napodobeninu člověka z tohoto materiálu, odnesli jej na břeh řeky a hodili do ní. Věřili totiž, že se ve figuríně personifikuje samotná zima,“ nevšímala si Novákovy poznámky o iracionalitě.

„Teprve potom mohlo začít to pravé jaro. Ale to nebyl jediný zvyk. Ostatně vejce ze sojočokolády dostáváte po jaroočkování jako důkaz usmíření i vy. To byl další zvyk, který se traduje již od desátého století. Křesťané mají půst jindy než při ramadánu a vejce se dávalo na jeho konci. Přesto se zvyk udržel i do našich časů, patří tak nějak k jaru jako jeho symbol.“ Těšilo ji, že aspoň Mohamed dává pozor, i když byl chvílemi nesnesitelný.

„Ale přistupme konečně k jaroočkování a jeho původu. Na tento zvyk můžete být hrdi, protože pochází z naší země. A to prosím pochází z tradice, kterou celá Evropa považovala kdysi za barbarskou (to se ovšem změnilo s příchodem muslimů na scénu, ti proti preventivnímu nařezání ženským nic moc neměli, a když to byla ta tradice nekřesťanská…, našeptával jí zase vnitřní hlásek, z něhož její hlas pro třídu jemně znejistěl), ale nakonec jsme ji modernizovali a ve většině našeho světa (našeho světa! šklebil se zase její vnitřní hlas) patří k nejveselejším svátkům v celém roce.

Kdysi pletli mladíci z tenkých nových větviček stromu jménem vrba rostoucího u řeky (všechno jasné, Nováku?) takzvané pomlázky. Těmi plácali symbolicky dívky přes hýždě, aby čerstvé proutí vytáhlo všechny nemoci a dívky a ženy byly po celý zbytek roku zdrávy. Ano, Mohamede, já vím, že je to iracionální, ale ty přece sám víš, jak zvyk dnes vypadá. Řekneš nám to?“

„Dostaneme pistole. Účast je povinná. V pondělí nemusíme do školy,“ odříkával na půl úst Mohamed, aby se nezdiskreditoval před třídou. Té to bylo jedno. Převyšoval je o čtyřicet bodů IQ, a to ho neměl zas tak vysoké.

„Dostaneme velikonoční pistole s barevnými střelami a všichni vyjdou do ulic. Do pravého poledne musí být zasaženi všichni euroobčané. Pokud se nemohou zúčastnit ze zdravotních důvodů, přijde k nim doktor, pokud se nezúčastní z jiných důvodů, přijde mravnostní policie.“ To byl docela projev i na Mohameda.

„Výborně. Je to vždycky veliká legrace, kterou si užíváte zejména vy, děti. Všechno je v ten den povoleno,“ navíc barvy do druhého dne vyblednou a ztratí se. „Víš, proč se to dělá a jak to souvisí s oním starým zvykem?“

„V roce 2041 se staly nanotechnologie tak dostupnými a některé choroby paradoxně natolik rozšířenými, protože k očkování nechtěl nikdo chodit a morálka v těch dobách nebyla tak pevná jako dnes, že Evropský parlament přistoupil k modernizaci tohoto zvyku jako k alternativě. Každá střela obsahuje jisté množství nanobotů s každoročně aktualizovanými protilátkami, které skutečně udrží člověka po jediném zásahu zdravého celý rok. Vy ale dáte pozor, že nepůjde pouze o jeden zásah, že ano?“

Vrtění v lavicích dávalo jasně tušit, že vyučování se chýlí ke konci. Sedativa měla přesně ohraničenou dobu účinku. Zkontrolovala čas na svém panelu. Za pětačtyřicet vteřin je konec hodiny. To je pak lepší nestát mezi nimi a dveřmi.

„Tak. Teď víte, kde je původ jaroočkování. Dobře si to zapamatujte, bude to příkladná otázka v holotestu!“

Ale to už viděla, jak se její podobizna ztrácí z lavic, protože čas vypršel a její žáky čekal prodloužený víkend, jehož završením bude masový, i když ne zcela dobrovolný veselý svátek. Jako dítěti by se jí taky líbil. Jenže ona pamatuje jeho zavádění i to, jak proti němu chodila demonstrovat. Dnes ale chodí s pistolí před radnici. Nevěřili byste, jakou radost vám přinese možnost beztrestně zmalovat ty jejich sněhobílé turbany. 

30. 4. 2011

Autor: Richard Klíčník