Mobil über alles

Názory na mobilní telefony a jejich užívání se liší, snad každý z nás má svůj vlastní názor. Připomínat skutečnost, že se dovoláme téměř vždy a všude, že nemusíme hledat fungující telefonní budku či pohodlné volání v případě nějakého neštěstí, není jistě potřeba.

Ještě větší je ale počet míst a chvil, kdy nám zvonění mobilního telefonu zvyšuje krevní tlak. Internetem běhají klipy, kdy mobil ruší koncerty vážné hudby, v divadle či biografu nás zazvonění dokáže vypěnit, a o restauracích a jejich hostech, kteří se věnují víc telefonu nežli jídlu či partnerům, ani nemluvě.

A pak je tady ještě to, že se už nemůžeme vymluvit na to, že jsme se nedovolali. Mobil nás prostě přikoval za nohu digitálním řetězem a šéfovi či manželce jsme k dispozici prakticky 24/7.

Asi všichni, kteří jsme buď měli doma dospívající ratolesti nebo jsme byli naopak v jejich pozici, známe výkřik „Polož ten telefon“, protože díky neustále žvanícímu potomkovi (a může to být i teta Jaruška, aby bylo jasno) se prostě do bytu s jedinou pevnou linkou nikdo jiný nedovolal. Tohle v době mobilních telefonů, který dostávají i děti v první třídě, prakticky zmizelo. Najednou nikdo nemá fousy na to, aby nám nařizoval, že máme položit telefon. Nebo ano?

Z Národního divadla nás za Nokii pípající ve chvíli, kdy Hamlet bere do ruky lebku, pravděpodobně vyvedou. Zákony nás v autech naučily používat systémy handsfree a třeba ve Spojených státech by rádi zakázali jakékoliv telefonování v autě. O bojích leteckých společností s cestujícími o zapnutý mobil toho již bylo popsáno dost a dost.

Jsou ale i jiná místa, která se začínají nad otázkou Mobil ANO/NE ošívat. V New York Times se nedávno objevil článek bědující nad problémy s mobily v amerických ordinacích a nemocnicích. Studie totiž ukázala případy, kdy si zdravotní sestra hledala uprostřed operace letenky na mobilu či neurochirurga, který během jiné operace volal manželce. Celá polovina dotázaných zdravotníků pak přiznávala, že během zdravotních zákroků posílá textovky.

No a potom je ještě otázka normálního zaměstnání. Na jedné straně se zaměstnavatelé mocně snaží, abychom pracovní dobu trávili pokud možno prací a ne žvaněním. Dříve to bylo jednoduché – vyhlásil se zákaz osobních hovorů v pracovní době a bylo po ptákách. Teď, když má každý osobní mobil v kapse, je těžké donutit zaměstnance, aby je neměli zapnuté. Některé firmy dokonce na vrátnici či u šéfa zavedly krabičky, kam zaměstnanci povinně ukládají při příchodu do práce své mobilní telefony. 

Na druhé straně ale bereme pracovní mobil za něco, na co máme v lepší pozici nárok a před ostatními se firemním mobilem rádi pochlubíme. Účtování soukromých hovorů na firemní účet je praxe sice běžná, nicméně zavrženíhodná a sem bezprostředně nepatří.

Nicméně ať máme či nemáme pracovní mobil, šéf nám s velkým potěšením volá, kdy se mu zachce, ať jsme doma nebo na dovolené. Měl by tedy být zákaz osobních mobilů v práci vyrovnán zákazem šéfova buzerování v době volna? Neměly by pracovní hovory po pracovní době být hodnoceny jako přesčas? 

4. 2. 2012

Autor: Václav Větvička