Už nejsme srdcaři

Když tak člověk sleduje nenávistné války ve fotbalových ochozech, nebo na Facebooku fanoušků Zemana a fanoušků Schwarzenberga, maně si říká, kam se vytratilo pravé srdcařství a kdy se zvrhlo v dělení na my (ti lepší), a oni (ta lůza)?

Kdysi na školách mívali jen jeden druh osobního počítače – IQ 151. Přesto sem pronikaly – hlavně přes překupnické a vekslácké burzy – západní modely osobních počítačů. Ve škole se pak skupinky přely o to, jestli jsou hry výkonnější na Atari nebo na ZX Spectru, a jak častá je chybovost při nahrávání programu z kazeťáku. (Vydávalo to přitom chrčivé a pískavé zvuky.)

S kamarády z gymplu jsme začali chodit na fotbal a hokej, a i když jsme fandili brněnským celkům, neměli jsme po zápase problém „dát škopek“ s fanoušky Slavie nebo Sparty – pokud tedy rozhodčí příliš viditelně nepřipískával Pražákům.

A docela zajímavé byly i internetové a komentářové bitvy fandů Linuxu a fanoušků Windows, nikoliv nepodobné přestřelkám zastánců různých druhů programovacích jazyků, případně obhájců alternativních internetových prohlížečů. Jak se do sebe pustili fandové Opery, Mozilly a MSIE, bývalo docela veselo. Často takové třenice končívaly spíše škádlením než nenávistnými výlevy.

Doba se nám ale nějak změnila. Je to vidět i na každoročních vánočních pohádkách. Lidé milují ty staré, moudré, kde dobro zvítězí nad zlem a spravedlnost se ujme vlády. „Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře. Když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme, že ještě dneska spoustě lidí peklo chybí. To víte, nikdy nedělá dobře, když si někdo může myslet, že zlo zůstane nepotrestáno …“ Tak zní závěr pohádky S čerty nejsou žerty.

Současné vánoční pohádky nás však nijak nevyvedou z celoroční deprese, protože i v nich se podvádí, lže a krade, jenže zlo často není potrestáno. Dokonce už se v těchto nových pohádkách i nějaký ten sex a nahaté princezny objevují. Jen poetika se vytratila.

Stejně tak naše životy. Sice máme dostatek komerční zábavy, ale ta radost, nadhled a poetika se vytratily. Řečeno slovy Kryla, místo, abychom stáli, zaujímáme postoje. Člověk, který v diskuzi na Facebooku druhému vytýká bolševické myšlení, smaže jeho vlastnímu názoru nevhodné komentáře. Což není nic jiného než bolševická cenzura.

Řežeme se v diskuzích skoro do krve. Pravdu máme jen my, druzí ji nikdy mít nemohou. Svět se dělí na ty chytré, moudré a pracovité, a na tu línou lůzu. Svět se dělí na zemanovce a karlovce. Jedna skupina druhé jde po krku a nejraději by se navzájem zamordovali, a ikonu toho druhého mančaftu taky.

Je to vidět i na tom fotbalu – někteří rádoby fanoušci na fotbal nechodí fandit, ale s cílem se porvat, něco zničit, udělat neplechu. Nejen na ostravské, sparťanské, bohemácké a brněnské fanoušky vyjíždějí speciální policejní oddíly. A lidé s přáním jít skutečně jen na ten fotbal a fandit sedí raději doma. Zkuste vzít děti a riskovat, co se stane.

Čím větší globalizace a čím větší spojení díky internetu a mobilním vychytávkám, tím více se lidstvo tak nějak vzdaluje svému lidství. Sice si o středověku myslíme, jaká to nebyla doba temna, ale přece jen platila určitá pravidla a určitá čest.

Vidět je to i na hračkách. Žádná stavebnice Merkur, ale Bayblade (což ještě dejme tomu jde, pořád je to jen princip káčy, i když určený k soubojům), hnusáci lepáci, transformeři, laserové meče, tanky. Až nějak příliš tomu dominuje ona agresivita.

Možná, když si tuto skutečnost uvědomíme, začneme i oponenty na Facebooku a v diskuzích brát především jako člověka, s jehož názorem nemusím souhlasit, ale měl bych ctít plné právo, aby je oponent mohl říkat nahlas, aniž by mu někdo nadával.

Třeba se díky tomu jistému uvědomění nuancí v následujícím roce vrátíme od agrese k poetice. Bylo by to rozhodně hrozně fajn.

28. 12. 2013

Autor: Jan Lipšanský