V osidlech Facebooku

Ovlivněn příslovím, že zakázané ovoce nejlépe chutná, jsem se do této služby zaregistroval, aniž bych tušil, co vše to v budoucnu způsobí. Vstupoval jsem do světa komunit, uskupení a interaktivních rodin s velkou skepsí. Uznávám některé projekty podobného druhu (např. Spolužáci) jako funkční a přínosný počin, zejména pak jako výborný obchodní tah zakladatelů. První dojem ajťáka vstupujícího na pole BFU uživatelů komunitní sítě byla provázena příjemnými pocity při zpracování webu Facebook. Všude natrefíte na efektní a rychlé AJAX komponenty, které hravě mění vzhled a chování stránek bez zbytečných refreshů (rozuměj znovunačtení stránky).  

Registrace jako každá jiná, minimální problémy, vše jasné. A co dále? Po prvním přihlášení jsem byl trochu zmaten, na grafiku a rozvržení je si potřeba chvíli zvykat. Když jsem už málem zavíral prohlížeč, konečně jsem nalezl záchytný bod v podobě vyhledávání lidí zaregistrovaných do služby Facebook. A věřte nebo ne, u tohoto políčka, jednoduchého textboxu, jsem strávil delší dobu, až mě v jednu chvíli překvapilo, že je už skoro půlnoc. Tady je první vážné nebezpečí Facebooku – vezme vám spoustu času. 

Hledání přátel je snadné, vpíšu jméno a probírám se profily, než najdu toho, koho znám. Z pohledu uživatele je fajn, že se na všechny profily nedostanu. Není to tedy stejné jako na jiných serverech, kde si ostatní (třeba i neregistrovaní) uživatelé internetu prohlížejí vaše osobní fotky. Na Facebooku lze přístupy definovat různě, pro skupiny, pro síť, pro všechny, pro přátele, pro přátele přátel – vidíte a jsme u toho. Facebook mě vtáhnul do světa virtuálních vztahů, hledám, zkouším a vzpomínám na jména dávno zapomenutých lidí. A věřte, že jsem jich nalezl mnoho. Tedy ve Facebooku, v hlavě se hledá po těch létech už hůře. Pak protistranu požádám o přátelství a čekám, zda mě přijme nebo odkopne jako prašivého psa (to se mi také již poštěstilo). 

Za nějakou dobu jsem získal přátele, které třeba znám od vidění, sousedy, spolužáky, spolupracovníky či rodinu. Tím to ale nekončí. Facebook je chytrý a přednabízí mi lidi, které bych mohl znát na základě faktu, že to jsou přátelé mých přátel. A začíná to nanovo, procházení seznamu přátel mých přátel a prohlížení toho, koho znám, koho ne a koho jsem už někdy viděl, pozvánky k přátelství a radost, když jsou mé žádosti vyslyšeny. Další hodiny v trapu, zabitý večer a minimum spánku do dalšího pracovního dne.  

Tím, že jsem ze zvědavosti procházel profily přátel, nahlížel, co ten Franta vůbec vystudoval, co Pepa dělá, jak vypadají děti a manžel od té třídní kočky Marušky, začal jsem zjišťovat, že mnoho přátel má profily doslova vyšperkované do detailů. Řekl jsem si tedy „safra, je potřeba s tím něco udělat a ukázat světu, že umím svůj profil také pěkně vypilovat“. I počal jsem uploadovat fotografie, vytvářet jejich popisy, doplnil jsem všemožné údaje k mé osobě, připravil videosekvence s dětmi, přidal komponentu mapující seznam míst a měst, kde jsem byl, a celkově jsem si na profilu dosti zamakal. Další hodiny nenávratně spláchnuté do toalety. Ale nelituji. 

Dalším fenoménem je zařazení se ke skupinám. Sám bych na to možná ani nepřišel, ale přišlo mi pozvání do skupiny „Vzdávám hold mistru Kaplickému a chci, aby v Praze stála jeho knihovna“. Ne že bych se s tímto úplně dokázal ztotožnit, ale pro klid vztahů jsem do skupiny vstoupil. Dále jsem hledal mezi skupinami, přidal se ke skupinám podporující mé město, hudebníky a přidal jsem se k dalším skupinám. Myslel jsem si, že to tím končí a na Facebook se přihlásím stejně sporadicky jako třeba na Spolužáky. Ale mýlil jsem se. 

Za pár dnů mi přišla pozvánka od kamaráda na účast ve webové hře Mafia Wars. Jen tak ze setrvačnosti jsem se podíval, jak že to ta hra vůbec vypadá. Bohužel vypadala dobře, klasická webová tahovka. Získáváte peníze za nekalou činnost, jste členy rodinného klanu, občas si zabojujete s nepřátelskými rodinami, kupujete nemovitosti, vybavení. Hra má mnoho úrovní, je chytlavá. A stránky Facebooku tak navštěvuji i z mobilu, z práce, z domu, a často se přistihnu, jak uvažuji nad finanční strategií ve hře, přičemž pomíjím tu svou životní. 

Facebook není špatný, v kontextu dramatického rozšíření ICQ v zemích českých, myslím, že Facebook čeká v naší domovině podobný úspěch jako tohoto IM protokolu. Mezi mládeží se začíná rozšiřovat heslo „kdo nemá profil na Facebooku, jako by neexistoval“. Je asi dobré najít míru ve využití takovéto komunitní sítě, ale zkušenost mě přesvědčila, že tyto služby nejsou rozhodně k ničemu, mají své kouzlo, a i když jim věnujete čas, vrátí se vám to na obnovených kontaktech s minulostí.