Jaro v IT

Znám lidi, kteří by si rýpli a poopravili, že počasí má vliv na lidi, zvířata i ajťáky, ale na věcném významu by se nic nezměnilo. Samozřejmě všichni se z příchodu jara radují. Příroda se probouzí, vše kvete…zkrátka jako z těch rozplývajících se básniček. Většinou se nezapomíná dodat, že vzkvétají také ženy. Po zimě přicházejí opět minisukně, krátká tílka atd. Má to vůbec nějakou chybu? Má. Momentálně všechny klady, které jsem právě popsal proklínám a nevidím na nich nic dobrého.

Tři hodiny odpoledne. Žádné jaro. Takhle na jaře nebývá. Nevím, jestli v létě, ale rozhodně v pekle ano. Sedím v kanclu a je mi příšerné vedro. Klimatizace opět nefunguje a opravit ji přijdou nejdřív za týden. (Nejdřív - ten chlápek to říkal, jako by o nic nešlo, jasně, on tady vedrem neumírá.) No co, aspoň že ty minisukně…kdybych nemusel sedět tady.  Problém je, že projekt, jenž musím dodělat, dává stop všem ženám v přiléhavých šatech, jež se promenádují venku. Soustředit se na práci je těžší nejenom z tohoto důvodu. Hospůdka, kterou máme před firmou, před pár dny otevřela zahrádku. Spokojené halasení lidí, kteří mohou ve chvíli, kdy se potím z vedra a z blížícího se termínu, sedět venku u piva, je slyšet až sem. Když nezavřu okno, umřu závistí, když ho zavřu, umřu vedrem.

V zimě jsem se mohl vztekat na šéfa a požadovat zvýšení platu s odůvodněním, že abych vše stihl, několikrát týdně pracuji do noci. To byla nezpochybnitelná pravda. A to i když jsem odcházel z práce v pět hodin odpoledne. Abych mohl vyrukovat se stejným argumentem teď, musel bych být v práci nejmíň do devíti. V zimě se vůbec daří držet dobrý poměr iluze pracovní činnosti/pracovní činnost. Když v lednu přijdu, než se svléknu ze všeho oblečení (ne úplně ze všeho, nepracuji ve striptýz baru, myslím jen to, co mám, abych venku nezmrzl) je půl dopoledne pryč. 

Slunečné počasí je vůbec v tomto oboru na škodu. Slidy se čtou daleko hůř a prezentující se potí daleko víc a smrdí daleko…v případě rozbité klimatizace do druhé až třetí řady.

Všechny ty romantické povídačky jsou nějak nepřesné. Že začalo jaro, jsem nepoznal z toho, že by mi na zahradě rozkvetly petrklíče. Bydlím u řeky, takže v posledních dnech mi na zahradě pravidelně souloží kachny. Ti roztomilí ptáčkové, co přiletěli z teplých krajin, mě velice ochotně budí v půl páté ráno. Jak milé. Doufám, že si opět udělají pod okapem hnízdo, aby mi mohli kálet (nevíte, jaké přemáhání mě stálo, abych použil tohle sloveso) na omítku.

Tři hodiny deset minut odpoledne. Stále vedro k padnutí. Rád bych se soustředil na práci, ale v dané atmosféře je to téměř nemožné. Mám nervy v kýblu, stejně tak jako nohy, s nimiž je tam ještě studená voda. Koukám se do kalendáře, kde jasně stojí, že je teprve duben. Koukám se na Gps, kde jasně stojí, že nejsem v Kalahari.

Šestnáct hodin dvacet tři minut. Prší. Leje jako z konve. Všichni halasící návštěvnicí přilehlé hospůdky opouštějí zahrádku. Konečně se mi daří pokročit v práci, již musím dokončit. Za dvě hodiny už odcházím ve stavu spokojeném. Nakonec se zdá, že termín se stihne už beze spěchu. Vycházím z budovy a dýchám ozón po krátkém lijáku. Obloha se opět vyjasňuje. Když dojdu domů, sednu ještě ven do malého altánku. S notebookem samozřejmě, za co mě máte? Je vážně hezky, neseděl jsem tady celu zimu. Zítra toho moc nebude, mohl bych pak zajít na jedno. Ještě že to mám jenom kousek. Skoro pod okny.