Bez proudu i monitory umírají

Ty bouřky a povodně, to je něco, co člověka donutí trošku k zamyšlení. Zejména když mu tři dny po sobě vypnou proud a nemůže pracovat. To je pak na přemýšlení ta správná doba.

Myslete na náhradní světla, stálo kdesi kdysi ve výloze kovomatu ještě za hluboké totality. Ta věta zaujala normalizačního básníka Peterku tak mocně, že ji ještě po letech, za zcela jiného režimu a situace, přednášel studentům prvních ročníků pedagogické fakulty. Možná to dělá dodnes a dodnes ví, že bychom na ně měli myslet.

Za komunismu byli rodiče zvyklí, že proud se tu a tam vypínal, aby mohly běžet tovární stroje. Máti se při té vzpomínce otřásla hnusem. Vzpomněli jsme si na to všechno, když udeřila bouřka. Blesk stíhal blesk a po ulici tekla řeka, která odnesla i elektrický proud. Během dvou dnů již podruhé, pak ještě jednou.

Pochopitelně náhradních světel doma zas tak moc nemáme. Jsou tu svíčky, nějaká skomírající baterka… Není proč myslet dnes na náhradní světla. Nejsou potřeba. Žijeme v jaderném kapitalistickém věku, kdy si za peníze (a ne zrovna malé peníze) můžeme koupit elektřiny, kolik jen chceme.

Pak najednou sedíte ve tmě domova a vzpomínáte na raná 80. léta (dále můj vzpomínkový zrak nedohlédne), kdy otec sundával z lednice sovětské výroby vždy připravenou petrolejovou lampu prvorepublikové výroby a zažínal ji, aby zahnal to šero, které tenkrát ještě zdaleka nebylo tak nepříjemné jako dnes, protože nebylo tak cizí a neznámé. Ještě tenkrát patřilo k častým denním výjevům, i když jaderná elektrárna Dukovany byla, je a bude pouhých 12 km vzdušnou čarou.

Najednou vůbec nevíte, kdy proud zase půjde, a sledujete, jak na jemně potemnělém monitoru notebooku ubývají procenta na výdrži baterie. Je to tak deprimující, že v záchvatu ekonomického uvažování počítač vypnete. Protože co kdyby proud nenahodili - a vy byste potřebovali něco důležitého na internetu? Jeden nikdy neví.

Jediné, co se dalo dělat, bylo sedět u okna, pozorovat blesky a vybavovat si pasáže ze Saturnina (na čtení bylo příliš šero), ve kterých Jirotka popisuje, jak dědeček vyrazil v gumovém plášti ven kdykoli, když byla bouřka. To proto, aby okouknul, jak dělá elektřinu konkurence.

V tu chvíli se ani nechce pomyslet na další pasáže knihy, kdy říčka vezme mostek, elektřina ochromí (již před tolika léty!) celou domácnost a zanedlouho začne docházet jídlo. Naštěstí teta Kateřina nám zde nehrozila.

Napršelo dobrých 65 mm vody. To znamená přesně padesát litrů na metr čtvereční. To je jeden hektolitr na dva metry čtvereční. Sto litrů. To není málo. Hned nahoře v ulici zní siréna a hasiči odjíždějí vyčerpávat vodu z vytopených sklepů. A to všechno se děje prakticky potmě, u svíčky, která představuje to slavné Peterkovo náhradní světlo. Ne že by v něm byla nějaká útěcha.

Ta se dá ale hledat půl světa odtud. Za mých cest po Indii před pár měsíci jsem na náhradní zdroj světla musel myslet daleko intenzivněji. Musel jsem být v pohotovosti a ve střehu, protože systém normalizačního Československa je v Indii naprostou současností. Stát se potácí v nedostatku elektrické energie, a tak je zejména na jihu dobrým zvykem, že každý den na jednu hodinu vypínají v jedné čtvrti proud. Smysl? Prý aby se ušetřilo.

Lidé jsou ovšem zvyklí, nic takového je nevykolejí. Indie není rozvojová země, a tak mají téměř všechny obchody (ale třeba i ášramy) záložní generátory, které startují do dvou minut po přerušení dodávky energie. Obchody svítí a lákají zákazníky, neviditelná ruka trhu přece musí vidět, kam sahá. Je také ale pravda, že málo kdo tam pracuje na počítači. Internetové kavárny ale mají speciální zvýšenou sazbu, pokud jde o surfování při výpadku. To pak na monitoru správce sedí žárovka a v temné místnosti (často bez oken) září jen monitory. V dálce pak chrchlá generátor. Velmi poetické, velmi indické.

Pro takové případy, kdy proud nejde a možná ani nepůjde, máte obstojnou baterku v přesně určené kapse batohu, je tam vždy, když pro ni sáhnete. A vždy svítí, protože musí svítit, když vypnou proud. Naše baterky, které jsme také našli na svých místech, skomíravě poblikávají.

Na náhradní světla totiž už pěkných pár let nemyslíme. Nemusíme na ně myslet. To, co se přihodilo dnes (a včera), je totiž výjimka. Řeka nestrhne mostek a my nezůstaneme bez jídla. Dnes ještě ne. A nejspíš ani v příštích pár letech. Ta doba bude stačit na to, abychom na náhradní světla nejen přestali myslet, ale abychom na ně úplně zapomněli.

Jenže pak se jednou stane - ta pravděpodobnost není zas tak malá - že stržený mostek bude jen to nejmenší, co se přihodí. Pak budeme sedět ve tmě a čekat, až někdo pustí proud. Dost dobře možné je, že budeme čekat hodně, hodně dlouho, než si uvědomíme, že proud už nikdo nenahodí. Jak dlouho pak potrvá, než nám dojde, že jsme měli myslet na daleko víc než jen na náhradní světla? Že jsme měli zůstat ve střehu?

25. 7. 2009

Autor: Richard Klíčník