Jak se dnes vyřizuje králi, že je vůl

"Když ve středověku poslal jeden král k druhému králi posla, aby mu vyřídil, že je vůl, to to trvalo. Dnes to ví dřív, než to řeknou." – tak nějak charakterizoval komunikační pokrok J. Werich ve známé Velké předscéně v Baladě z hadrů. Komunikační propojení člověčenstva je ovšem hodno i vážného pozastavení se. Evoluce komunikačních nástrojů překonává svými důsledky všechny ostatní obory lidského působení.

Ani ten knihtisk není tak moc převratný – holt by se knihy množily pomalým opisováním a předčítaly se více lidem. Tištěné noviny pořád musel někdo rozvážet a do vzdálených míst se jednotlivé exempláře dostávaly se zpožděním. Zpětná reakce na události či informace, nemluvě o zpravení někoho o svých záměrech, neřkuli synchronizace společného postupu, to jsou činnosti, které v dřevní době komunikací musely být tak obtížné, až de facto neuskutečnitelné.

Například vyhlášení války. Posel musel putovat řadu dnů a týdnů tam, a pak zase zpět, aby se panovník dověděl, jak se věci mají. Špióni, kteří sledovali postup nepřátelských vojsk, měli před sebou překážku v podobě časového posunu daného překonáním vzdálenosti do místa, kde na jejich zprávu čekali. Koně jezdili plus mínus stejně rychle, takže každá akce a zpráva o ní dorazily na místo určení prakticky současně. Stejně tak muselo být neskutečně obtížné domluvit setkání vojsk na určeném místě, když se vynořily nečekané překážky.

Podezíral jsem vždycky dějepisáře a historiky, že nám tajili, jak se události měly ve skutečnosti - podle záměrů zúčastněných - odehrát. Jsem přesvědčený, že většina bitev ( a tažení ) byla vedena úplně jinými plány. Jenže pak se někde něco pochrulo, nepřítel nebyl tam, kde být měl, spojenec dorazil na domluvené místo včas, ale ten, kdo ho tam měl čekat, se zdržel jinde bitvou s někým, kdo se omylem octl jinde, než měl.

Problém synchronizace aktivit daný pomalostí komunikace se týkal všech aspektů života a dění obecně. Je známá instituce nositele zpráv o dění ve světě, tzv. krajánka. Šlo o poutníka, který šel odněkud někam a zpravidla za nocleh a jídlo vyprávěl, co se kde událo. To, že Hanibal přešel i se slony Alpy, se v Krkonoších dozvěděli za rok, dva – pokud ovšem věděli, co to jsou sloni. (Víte, že jeho vojsko čítalo sto tisíc mužů a pouze 37 slonů? Přesto tento nepatrný počet chobotnatců informačně dominuje.)

Neznalost posluchačů byl ostatně dalším problémem, který řadu pravdivých líčení degradoval, jak známe z osudu Marca Pola. Ten se vrátil z putování do Asie, byl i v Číně - a když se po desítkách let vrátil a popisoval, co viděl, lidi se mu smáli a považovali ho za pomatence a lháře. Stejně tak krajánci, jsouce bez kontroly, mohli vyprávět, co jim fantazie na mozek a slina na jazyk přinesla. Nepochybně se navzájem setkávali a povídali si, získané informace pak obratně zapředli do těch svých, aby tak jejich hodnota, která určovala pohodlnost noclehu a kvality pohoštění, byla co nejvyšší.

Lidstvo se tak vlastně vyvíjelo v (dez)informačně uzavřené enklávě a je s podivem, že jsme to ve zdraví přežili a dotáhli tak daleko (i když...). Výměna informací, jeden z nejvýznamnějších pilířů vývoje společnosti (snad jen směnný obchod a výměna technologií je stejně významná), byla po tisíciletí ochromena nemožností interakce. Korespondenční šach je ve srovnání s dřívějšími možnostmi spolupráce bleskovou partií. 

Dnes, míněno dejme tomu od data vynálezu telegrafie, je to jako v oné předscéně: o řadě událostí se ví málem dřív, než nastanou. Díky komunikačním vymoženostem jsme všichni on-line kdykoli a kdekoli. Možnosti a dopady jsou neskutečně mnohokrát větší než v historii. Jaký je však přínos? 

Kdo je chudý, může jíst jen chleba, pít vodu, nakupovat v second handu, bydlí s rodinou v garsonce, v případě potřeby mailuje v internetové kavárně, televizi sleduje v obchodech, mobil má z bazaru a čte odložené noviny, na víc nemá. Nicméně žije a je informovaný, není nijak vyloučený z informační společnosti.

Na opačném konci jsou "boháči", kteří se živí kaviárem a šampaňským, nakupují značkové oblečení, mají vilu s bazénem a protiproudem v satelitním městečku, mají notebooky a mobily s možností internetování i v tom bazénu, sledují plazmovou televizi ve vysokém rozlišení a noviny nečtou, protože je to nezajímá. Mají pohodlnější život, ale informačně jsou na tom plus mínus stejně.

Evidentní je, že část toho, co komunikace umožňují a přinášejí, spotřebují ony samy. Asi jako bohatý člověk má sice velké příjmy, ale logicky i větší výdaje, takže to, co mu zbude, je procentuálně menší, než u člověka na podpoře či s minimální mzdou. Tady taky žádný přínos nevidím.

Možnost bleskového informování, reagování, obchodování, zadávání platebních příkazů, reakce na události – to je nepopiratelně přínosem, ale spíše teoretickým. Lepší a kvalitnější rozhodování? Ale jděte, a co současná ekonomická a finanční krize? V éře krajánků s přenosovou rychlostí pár kilobajtů za hodinu by se nic takového nemohlo stát.

Jisté je jen to, že cesta zpět nevede, že po digitální dálnici musíme jet, ať se nám to líbí, či ne. Lidé coby terminální uživatelé komunikačních udělátek jsou v podstatě stejně chytří (někteří, a není jich málo, stejně hloupí) jako byli jejich předkové, co stavěli pyramidy a překonávali na rákosových vorech oceány. Život s komunikacemi je pohodlnější, proto se jich nevzdáme. A tak to má být.

Ale jak to sakra dřív dělali, když se chtěli domluvit na pivo?

15. 8. 2009

Autor: