Avatar na zimní olympiádě

Fenomén 3D postupně pohlcuje svět. Objevily se první pokusy vysílat ve 3D i sportovní přenosy. Šílenství kolem Avataru je zřejmé při pohledech na žebříčky výdělků. Byla představena 3D televize s úhlopříčkou skoro 4 metry...

Mluvit o Avataru dnes by bylo mlácením prázdné slámy, nošením dříví do lesa. A tak. Co na tom, že je to jinak blbý film, jehož unyle hloupý příběh ve 2D, na DVD a na Blu-Ray jenom vynikne, když tady přece jde o tu technologii, o to úžasné 3D? Fanoušci, takzvaní avafans, mají jasno. U tohoto filmu technologie sama o sobě stačí. Je úžasná. Příběh je podružný, zbytečný a malicherný. 

Ve Velké Británii proběhly před 14 dny pokusy vyslat ve 3D vybrané fotbalové přenosy Premiere League. Příjemné je, že se tak dělo ve vybraných pubech, neboli hospodách, kam byly 3D televizory nainstalovány. Brýličky sice trochu vadily při pití pinty piva, ale zas šlo o určité zpestření. Výsledky průzkumu spokojenosti fanoušků se zde nepodařilo zatím získat.

Na nedávném veletrhu v Las Vegas byla kromě jiného představena i největší úhlopříčka 3D televize – má rozlišení 4k a úhlopříčku 152 palců, tedy bezmála 4 metry. Do mého panelákového obýváku by se nevešla. Její praktické využití – kromě výstav – je mi tedy záhadou. Jedině snad možná ve velké vstupní hale nějaké banky, že by tam pouštěli 3D reklamní spoty, jak jsou jejich klienti šťastní a spokojení, že mohou platit poplatky za provedené transakce, výběry z účtu, vedení z účtu a výběry z bankomatů.

Teď se konají zimní olympijské hry a myšlenka některá klání přenášet ve 3D se objevila i zde. Zajímalo by mne, jak technicky by se dal ve 3D v reálném čase natáčet a přenášet třeba takový skok na lyžích, jestli by třeba byly spektrální kamery namontované vepředu a vzadu na lyžích - a jestli by to nebyl pro skokana mírný hendikep.

U Avataru si avafans pochvalují, jak moc se 3D přiblížilo realitě. Jak dokonale jsou vykresleny jednotlivé lístky na stromech, tráva, celá ta džungle, co má být mimozemská - a přitom vypadá jako kterýkoliv pozemský deštný prales. Což člověka maně přivádí k myšlence, proč by se animace měla blížit realitě?

V malířství byl (už se moc nenosí, protože postmoderna žádá mazanice) směr zvaný realismus, z něhož se posléze vyvinul fotorealismus. Snaha o co nejdokonalejší obraz, kdy by si jej lidé pletli s realitou či fotografií. Jen si vzpomeňte na obrazy našeho malíře Zdeňka Buriana nebo některé výtvarné počiny Theodora Pištěka.

Jenže na tyhle obrazy lze koukat tak nějak normálně. Na 3D televizi, 3D záznam na DVD nebo Blu-Ray, na 3D kino potřebujete speciální brýle. Buď ty levné papírové, nebo vymakanější za víc peněz, ale také o něco těžší. Ne každý podobné brýle snese, ne každého oči snesou spektrální posuny. Ne každý 3D vidí. Některé po projekcích bolí hlava.

Avšak jde o současný marketingový tah. Kdo nebude mít 3D, nebude in a ostatní ho vyobcují z komunity „normálních“ lidí. Asi jako když se objevila éra širokoúhlých televizí a HDTV. Co na tom, že české televize primárně vysílají ve 4:3, nikoliv širokoúhle, takže je taková televize k ničemu. Co na tom, že na skutečné HDTV si budeme ještě chvilku muset počkat. Co na tom, že televize vysílají v nízkém bitrate, které je pro MPEG-2 na hranici sledovatelnosti, a že plošné zavedení MPEG-4 by znamenalo další vlnu nutných nákupů nových set-top-boxů. Hlavně že máme doma moderní výstřelek.

Takže o budoucnost 3D technologií se nebojím. Výrobci si namažou kapsy na novince a kupující budou in a saturovaní.

Jen mi pořád uniká ten smysl 3D. Ta potřeba blížit se animací nebo přenosy realitě. Jak řekl kdosi chytřejší než já, nejlepším 3D je divadlo.

A jen bych doplnil, že nejlepším 3D je zvednout zadnici ze supr technologicky zařízeného obýváku, sundat brejle a zajít si do přírody sám a koukat na ni svýma očima. Nejenže bude 3D, ale také bude vonět a dokonce se jí budete moci dotknout.

Což se 3D technologiím asi jen tak nepovede.

Foto: Reuters, Galerie umění Karlovy Vary

13. 2. 2010

Autor: Jan Lipšanský