Do dvou let vás musí schvátit porucha!

O vypršení záruky už se toho navtipkovalo. Když bývala půl roku, bylo poměrně snadné prodat zákazníkovi úplné šméčko. Jenže teď je záruka dva roky. Také by vás zajímalo, kolik zaměstnávají firmy inženýrů, aby navrhli „dvouleté“ řešení?

Je to totiž k neuvěření, jak přesně tahle záležitost vychází. Jakmile vyexpiruje záruka, můžete se těšit, že se něco stane s vaším přístrojem.  S největší pravděpodobností se rovnou neopravitelně rozbije. Já osobně jsem se podobným záležitostem smál a pokládal je za málo pravděpodobné. Až do tohoto týdne.

V červnu mi vypršela záruka na CDMA modem od O2. Koupil jsem si už druhý, pro dobrodruha a cestovatele po krajích českých je to báječná záležitost. Tedy ještě před dvěma lety patřil k tomu nejlepšímu (a skoro nejdražšímu) na trhu.

Vytáhnu jej na jeden den na Vysočině, pověsím na ovocný stromek a zvesela si brouzdám. Druhý den jej vyndám o pár kilometrů dál, abych si přečetl e-maily, zasunu USB kabel a strnu… To, co vidím, není hezké. Celá zdířka se viklá. Pro jistotu ještě zapnu software, abych se přesvědčil, jestli náhodou nebude modem fungovat, ale zázrak se nekoná. Ukazuje sice plný signál, ale ten je mi v současné chvíli zcela k ničemu. Den předtím jsem jej složitě naháněl - a tohle je vyloženě výsměch. Stupnice ukazuje plnou a USB zdířka se na mě vyloženě šklebí.

Nevím, jak jste na tom s pájením, ale opravit tenhle miniotvor není žádná legrace. Asi deset mikrodrátků je třeba zapojit ve správném pořadí a já rozhodně nejsem z těch, kdo by to zvládl. Navíc ta plastová pidikrabička nevypadá, že by se jí líbilo do ní lézt…

Zajisté jste pochopili, že se jedná o dovolenou. To poslední, co by člověk chtěl, je řešit potíže s připojením. Dokonce se obejdete i bez toho e–mailu. Ale co po návratu? Docela mne to děsilo, protože moje home office je bez připojení zcela k ničemu. Ničemný modem!

Navíc byla sobota a do města to bylo celkem z ruky. Inu dokonalá situace, kdybych měl odevzdávat nějaký projekt. Naštěstí death line mi nehrozil, a tak jsem se zaklením zaklapl notebook, modem hodil na dno tašky a šel v tom vedru k nejbližšímu rybníku. To se pochopitelně ukázalo jako nejlepší nápad, protože tahle vedra by ulomila nejen USB koncovku.

Snažil jsem se si nekazit zbytek pobytu, ale cestou k Praze mi bylo čím dál více jasné, že budu muset dohledat papíry a vyrazit na prodejnu operátora. Že mi minulý měsíc vypršela dvouletá povinná doba, jsem věděl. Měl jsem z toho velkou radost, protože kdybych se rozhodl skončit to všechno, nemusel bych jim nic doplácet. Navíc jsem z toho měl takový ten pocit svobody, který nastane vždycky, když se vám podaří zaplatit nějakou půjčku nebo nedejbože dluh. Vydrželo mi to celý měsíc.

Na prodejnu jsem se vydal ještě v neděli v podvečer, jakmile opadla nejhorší vedra. I tak jsem dorazil propocený durch a v mizerné náladě. Naštěstí slečna, která se mne ujala, byla chápavá a příjemná. To člověka povzbudí. Na druhou stranu mi ovšem řekla, že mi prakticky nemá jak pomoci, protože náhradní modemy jsou rozpůjčované a k tomu jde o pozáruční opravu, u které jim licenční firma nevychází vstříc zrovna ochotně.

Zkrátka mi s úsměvem sdělila, že je jí mě líto, ale nejspíš mi nezbude nic jiného, než si zacálovat nejistou opravu a pak si stejně koupit nový modem a další dvouletou smlouvu. Řekl jsem, že si to rozmyslím (v záloze mám světového mikropájkaře, který to může zvládnout), smutně jsem si strčil krabičku do kapsy a šel jsem domů.

Pranic bych se nedivil, kdyby slečna odešla do zázemí obchodu a na obrazovku počítače vyťukala další kód. Ten by dozajista oznamoval někam na ústředí, že dvouletý plán u zákazníka Richarda Klíčníka vyšel dokonale. Do třiceti dnů po skončení záruky totiž naklusal na prodejnu a byl v úzkých. Konstruktér modemu za mě dostane část peněz, které jsem operátorovi nasypal, na své si přijde i ta sympatická slečna – té to v zásadě docela přeju.

Jenže já sedím doma a jsem bez internetu. Flintu do žita ale nehodím, to by se mi nepodobalo. Skočím si do kavárny před domem, mají k pivu wi-fi. A po pivu zjišťuji, že ji chytám i z okna. Slabě, ale chytám. A ukazuje mi to ještě jednu – silnější.

Dovtípil jsem se, že je od sousedů. Od stejného operátora, jako mám já. Po domluvě jedeme na půl. Za třetinu ceny čtyřnásobná rychlost. Jen se musím zbavit té závislosti, protože tohle připojení si s sebou nosit nemohu. Ale co – kdo by s sebou tahal ještě navíc internet v tomhle vedru? Prázdniny běží. Na podzim se uvidí. 

17. 7. 2010

Autor: Richard Klíčník