Jak naštvat statusem co nejvíc lidí

Určitě to znáte. Takové to nutkání se pochlubit tím, co právě děláte. Říct to někomu dalšímu. Jako ten Čech z toho vtipu, kde uvízl s Nicole Kidman na pustém ostrově, a i když se s ní sblížil, nebyl spokojený, protože neměl komu říct, že „spí sakra s Kidmankou“. Škoda, že na pustém ostrově nemohl tweetovat.

Je to tak. Potřebujeme sdělovat, že se nám něco povedlo, ale sdílíme rádi i svoje neúspěchy. Vlastně jenom proto, abychom se mohli chlubit, jsme vymysleli celý slavný internet. Z původních vědeckých konverzací se velmi záhy vyvinulo to, jak známe a vnímáme internet dnes - jako jednu obrovskou drbárnu, kde se dozvíme všechno na kohokoli a na cokoli. A je úplně jedno, že jsou to často informace relevantní. Stále slouží k témuž. Nebo si myslíte, že je atom uhlíku spokojený, že se o něm může každý dočíst veškeré intimnosti na Wikipedii? Vsaďte krk, že není! Je prakticky neviditelný, ale stejně nemá žádné soukromí!

K naprosté zběsilosti přivedl tlachání a sbírání drbů Facebook a Tweeter. V zásadě ad absurdum. Je totiž velmi pravděpodobné, že většina z nás nemá ani ponětí o tom, jaké hrůzné kanály se na sociálních sítích vyskytují. Vidíme totiž pouze svoje přátele, případně ty z nich, kteří se vyjadřují gramotně a jejichž příspěvky mají hlavu a patu. Pokud se někdo prohřeší, je bez milosti a na věky smazán ze seznamu lidí objevujících se na vaší zdi. A je to tak dobře. Protože kdo by chtěl číst statusy jako: „Skvěle jsem se navečeřel, teď půjdu do vany a pak tu zase budu.“?

Možná bychom na tu otázku ale měli odpovědět. Protože každé zboží má svého kupce, dá se očekávat, že tento informační skvost získá palec nahoru od někoho, kdo za A) nemá vanu, za B) nemá na večeři, nebo za C) je z nepochopitelných důvodů zamilován do sdělujícího. Pak je tu ještě možnost za D. Jakou novou relevanci by získal předchozí status, kdyby jej napsala pohledná žena, která by připojila vlastní fotografii, kterak se připravuje do té vany?

Jak vidno, vždy jde o úhel pohledu a o to, jakou show dokážete udělat i z banality. Mám třeba kamarádku, která je s to sdělit tak prostou věc, jako že byla koupit rohlíky, a sesbírat spousty „palců“. Ona tam totiž přidává nějakou svojí lehce ujetou poznámku. Pokud dodá ke statusu, že je v práci, také informaci, že se v ní mezi zbožím jako jediná pěkně vyjímá (profilové fotografie většinou zase tolik nelžou, takže se to dá ověřit), hned se jedná o vtipnou poznámku. A to bych vám přál vidět statusy, kde se doopravdy něčím chlubí, ty jsou pak zcela unikátní.

Jenže to je žena a navíc pohledná. Ty to měly, mají a budou mít i v kybernetickém věku jednodušší. Co zbývá nám, mužům? Být věcní a plnit svůj kanál zajímavým obsahem, o kterém jsme přesvědčeni, že bude zajímavý pro naše známé a kamarády. Pokud jste entomolog zabývající se nějakým odporným a nakažlivým hmyzem - který ale vy osobně shledáváte velmi fascinující třeba pro jeho rozmnožovací návyky - vězte, že byste měli být na informace o něm trošku skoupí. Předně si uvědomte, že by vám mohla vyrůst konkurence. Pak by vás mohlo zajímat i to, že zejména fotografie kladení vajec do lidských těl nepatří k oblíbenému obsahu facebookovských profilů.

Co si tedy počít? Krom možnosti, že nemusíte psát nic, kterou stále velká skupina lidí na síti z nepochopitelných důvodů podceňuje, byste se měli zamyslet nad tím záviděním. Vzbuzování emocí je totiž přesně to, oč na internetu běží. Lidé se chtějí naštvat nebo dojmout, případně i zasnít (tady opět pozor, pokud máte nějaké neortodoxní koníčky…). Využijte toho a nestyďte se je všechny rozohnit, není to nic složitého.

Třeba mně se naposledy zadařilo přímo při plnění pracovních povinností. Shodou okolností jsem musel pracovně objet během pár dní asi sedm restaurací, na které si někdo přál napsat recenze (ano, i novinářský život má občas svoje pozitiva). Shodou okolností je dnes internet v mobilu samozřejmostí a přístup na síť je tedy prakticky neomezený (až na jednu restauraci se silnými zdmi na Vysočině), a tudíž jsem mohl své známé v přímém přenosu informovat o tom, co kde mají dobrého a co se naopak nepovedlo.

Byl jsem veden dobrou vírou v to, že by jim tyto informace mohly usnadnit rozhodování v případě, že by někdy zamířili na stejné místo. Co myslíte, dočkal jsem se nějakého vděku? Při prvních dvou minireportech jsem se dočkal nějakého toho zvednutého palce… Ale potom? Začaly mi chodit výhružné maily i komentáře, z nichž si dovolím citovat: „Nestihla jsem nakoupit, mám tu jenom cibuli, zabiju tě.“ „Jestli toho nenecháš, počkám si na tebe před tou restaurací!“ Taky jsem se dozvěděl, že špatně skončím a že bych se nad sebou měl zamyslet.

Další vlna emocí - a to zejména v podobě zarytého ticha - dorazila v okamžiku, kdy jsem zveřejnil fotografie všeho toho jídla, které jsem v poměrně krátké době spořádal. Měl jsem alespoň dost slušnosti, abych ty fotky dal na internet všechny najednou a nefotil jídlo mobilem a nevěšel na síť hned. Myslíte, že to někdo ocenil? Dostal jsem jen jeden vzkaz, o kterém nakonec nevím, jak si jej přebrat. Mám totiž prý prasknout, protože si to zasloužím. A teď babo raď, co si z toho má člověk vzít.

Předchozí příklad je ale jasným důkazem toho, že i práce může vzbuzovat závist a vášnivé emoce, které vám mohou přinést zadostiučinění (třeba i za to, že v jedné z těch restaurací se to nedalo pozřít, ale na fotce jídlo vypadalo víc než dobře a všichni se z ní mohou vzteknout).

Navíc ty komentáře měly i pravdu. Špatně jsem skončil. Už je to dva dny, co jsem s tím přestal, ale pořád se nemůžu podívat na jídlo, aniž bych se neotřásl hrůzou, že už zase musím jíst něco dobrého… Příště zkusím psát recenze na fitcentra. To budou komentáře pro změnu pěkně škodolibé a rovnováha ve vesmíru bude znovu nastolena. Doufejme. 

26. 2. 2011

Autor: Richard Klíčník