Nejen v antice bylo kopírování dovoleno...

Když tak člověk poslouchá a čte ty nové tanečky kolem zvýšeného DPH na knihy, snahy zpoplatnit i e-knihy, zvýšit sazbu za autorské poplatky u kopírek, a když zná něco z historie, neví, zda se má smát, nebo brečet.

Co svět světem stojí, umění se vyvíjelo neřízeně a živelně. Často patřilo k nevýdělečným oborům. V antickém divadle jste třeba jako diváci nemuseli platit vstupné. Potřebné náklady na kostýmy a nijak vysoký obolus hercům zaplatili bohatí občané města, už tehdy nazývaní mecenáši (maecenas). 

Umění sloužilo jak lidským potřebám (zkrášlování keramických nádob, ozdoby a přívěšky, ozdobné rukojeti...), tak náboženství té které doby a místa. Vznikaly velké sochy bohů a bůžků, ale i hrdinů. 

Kultury se navzájem prolínaly. Umělci byli často anonymní, protože za ně mělo mluvit jejich dílo, inspirované bohy. Pro historické umělce bylo poctou, když někdo jejich dílo kopíroval a předával dál – šlo o jasný důkaz, že se povedlo. 

Dokonce se některé nápady dále rozvíjely a modifikovaly. Což nebylo bráno jako plagiátorství, ale projev ducha, fantazie a uměleckého génia. Ve středověku dokonce existovaly psané předpisy, jak správně kopírovat knihy. 

Nebýt kopírování, netušíme, že existoval nějaký Homér, nějaká Odyssea, a Schliemann by neměl podle čeho objevit Tróju. Nebýt kopírování, nemáme tu Starý zákon, ani Nový, žádné dějepisné knihy, ale ani milostnou poezii, dramata, hry, divadlo... A mimochodem, celý jeden umělecký směr – klasicismus – posléze kopíruje antické umění. 

Po Evropě jezdili minnesengři, aby na hradech zpívali písně, které posbírali na svých cestách, a když se někde naučili jinou píseň, hned ji zařadili beztrestně do repertoáru a jeli ji předvést tam, kde písničku neznali a mohla by se jim líbit. 

Lidé běžně chodili na zkušenou do světa, a třeba české umění sklářů vzniklo na tradici italské sklářské školy, když v Itálii působilo hodně krajánků. 

S vynálezem knihtisku se tisklo všechno. Knihy se množily, jak jen to šlo a čas a tiskařská čerň dovolili. 

A taková Božena Němcová a Karel Jaromír Erben a mnozí další jezdili po Čechách na vlastní náklady, aby sesbírali povídání a příběhy prostých lidí, kteří také za své historky nikdy nic nedostali zaplaceno, a vydali pak všechny tyto pověsti, legendy a pohádky napůl vlastním tiskem. Přitom z nich těžíme dodnes a kdejaký filmař si třeba na těchto sesbíraných pohádkách namastil kapsu, aniž by se zamyslel nad tím, že původní zdroj sušil hubu, jak se říká. 

Co máme lidových písniček, u nichž neznáme autora. Ten by často o slávu ani nestál. Tyhle písničky totiž často vznikly z radosti a pro radost. Jako popěvky k nějaké veselé historce, která se udála. Nebo jako milostná píseň či jako ukolébavka. Lidé, kteří písničku zaslechli a líbila se jim., se ji naučili a předávali ji dál – bez nároku na honorář pro původního autora či autorku. 

Když se stavělo Národní divadlo, pro některé umělce byla čest přispět svým talentem zadarmo. 

Jistý Van Gogh za svůj život v podstatě neprodal jediný svůj obraz. Maloval pro radost, z umělecké potřeby. Dnes si nemůžeme ani pořídit kopii nějakého jeho obrazu. Je to trestné. Protože by majitel originálu přišel o nějaký imaginární zisk či co. Je trestné chodit po galeriích a fotit si tam obrazy dávných mistrů. škoda, že se jich nemůžeme zeptat na názor, protože původně chtěli, aby jejich dílo potěšilo co nejvíce lidí. 

Umělci tvořili, protože museli. Často žili v bídě, ale jejich talent je nutil vytvořit obrazy, sochy, katedrály, knihy, iluminace, písně, příběhy, divadlo... Neexistovali image makeři, produkční plány a vytváření teenagerských skupin. 

Takže mne ty tanečky kolem autorských poplatků za kdejaký druh média štve. Copak dnes už skutečně nikdo netvoří jen tak? Pro radost? 

7. 5. 2011

Autor: Jan Lipšanský