Nesnáze s Androidem aneb Jak telefonovat ušima

Když mi kamarád, než jsem si pořídil dotykový telefon, říkal, že občas telefonuje ušima, bral jsem to jako vtípek. Netušil jsem, kolik skryté moudrosti a pravdy se v tom výroku skrývá.

Jednou z prvních nepříjemností – pokud nemáte zrovna Android 2.2 nebo 2.3 – je nedostatek místa. Nahráváte aplikace, jednu za druhou, a najednou bum, konec. Objeví se výstražný trojúhelník a přestanou vám chodit SMSky. Není kam je ukládat. Málo místa v paměti telefonu.

Ale on ani člověk s Androidem 2.2 nemá vyhráno, protože sice některé aplikace ukládají soubory na paměťovou kartu, ale taky ne všechny a ne všechno. Takže stejně časem ty Angry Birds smažete, a hodně vás cuká při dilematu, jestli smazat aktualizovaný Skype, nebo Facebook, protože oba jsou pěkní bumbrlíčci.

Dobře, tak některé aplikace oželíte, pečlivě zvážíte, co si necháte, co ne, a šup, dojde na další nesnáze. Dotykové. Také máte telefon tak jemný, že sice můžete na hlavní obrazovce projít news feed z Facebooku, ale najednou obrazovka zčerná a nutí vás přidat nebo smazat nějaký widget?

Případně je možné, že se vám telefon pokusí nabídnout možnost vybrat tapetu. Zkrátka, stačí položit a podržet prst jen chviličku někde vedle, mimo danou dotekovou plochu, a nazdar, možná abyste si znovu instalovali, jaké zástupce mít na hlavní obrazovce.

O něco horší je to v seznamu aplikací. Tam, jak šmátnete vedle, můžete si přehodit jejich pořadí, což se dá ještě vrátit zpátky, ale někdy si prostě aplikaci smažete, on ten křížek náhodně trefit také není takový problém.

Naprostou katastrofou jsou aktualizace samotného telefonu. Ono i aktualizace aplikací někdy způsobí, že se vám ztratí nastavení. Ale taková aktualizace softwaru telefonu, i když si vše poctivě zazálohujete, je o nervy.

Protože navzdory tvrzením se ne vždy zazálohují všechny aplikace (ty musíte mít někde uložené na externím webu, aby je šlo znovu nahrát nebo aktualizovat), ale abyste znovu nastavovali typ klávesnice, vstup, hesla... Někdy se s tím dá strávit i víkend.

A pak je tu ta záležitost s baterií. Ještě ráno to hodíte do USB, aby se nabila na sto procent. Vypnete Wi-Fi, satelity a další pičičmundy, co žerou energii, podsvícení displeje nastavíte skoro na středověk, tedy temno, sednete do Student Agency, jedete dejme tomu z Prahy do Brna, a v půlce trasy při používání pouze SMSek a čtečky knih zjistíte, že jste kdovíproč na 55 % kapacity baterie. Kam zmizelo za tu chvilku oněch 45 %?! A než dojedete do Brna, hryžete si nehty, protože celá ta baterijní paráda klesne na 27 % a stále klesá. Jako české HDP...

Jo, a to Wi-Fi... Všimli jste si, že třeba videa ČT 4 a ČT 24 vám jedou naprosto v pohodě, dokud se nepřipojíte na nějakou wifinu? Pak máte utrum a háže to chybové hlášky.

A když jsme začali tím telefonováním ušima, přesně tohle se mi nepovedlo, ale nechápu, proč obrazovka zčerná, když s někým mluvím po telefonu? Protože pak chci zavěsit – jak jinak, než dotykem? – a ono to nejde, na černé obrazovce není vidět to pravé tlačítko. A tak s tím telefonem kvedlám, aby se probudil, tři vteřiny, konečně se objeví tlačítko, dej stop, honem, dvě vteřiny, a operátor si může mnout ruce.

Ale aby nedošlo k mýlce. Jinak ten telefon mám moc rád. On i v manželství si člověk na nějaké ty mušky a mouchy zvykne, protože, jak říká Osgood ve filmu Někdo to rád horké: Nikdo (a nic) není dokonalý. 

9. 7. 2011

Autor: Jan Lipšanský