Kterak jsem sedlákovi počítač kupoval

Poslyšte příběh, jenž potká ajťáka mnohokrát za život a ač je mu tato situace nepříjemná, stále znovu a znovu do ní spadá. Není nic lepšího, než sloužit lidu a pomáhat širému okolí s nákupem výpočetní techniky, softwaru nebo vytváření webových stránek.

Už jsme mysleli, že bude do konce života stará panna, to byly ale změny. Panáček to byl vskutku exkluzivní. Před barák vylezl v trenýrkách a košili, s vietnamkama na nohou. V kapse u košile se vyjímaly Startky a v ruce držel lahváče. Pohled na něj jasně napovídal, že pán bude pěkný ochmelka – pivní pupek, červený obličej a nejistá chůze po naprosté rovině.

Představili jsme se a panáček zahartusil: „Tož vítej, kdož v dobré víře přicházáš.“ Inu, vybalili jsme se a plánovali odjezd do Luhačovic. Mistr nás ale nenechal v klidu a povídá: „Tož, já bych sa šél do tech Luhačovic podívat s váma. Už sém tam nebyl aspoň pól roka.“ Nechtěli jsme hostitele urazit, a tak jsme známou s novým „šamstrem“ naložili a vyjeli. Celou cestu krákoral, jak se ve všem vyzná, všemu rozumí, kolik má krav a kolik koní a že umí devatero řemesel. Když zjistil, že jsem ajťák, tak znervózněl a přiznal, že se „v tech počítačách moc neoriéntuje“ a „že si chtěl už nějaků tu mašinku kůpiť dom“.

Procházeli jsme se po kolonádě, přičemž počítačový analfabet neustále vyhlížel nějaké to posezení, pivínko či štamprličku. Nakonec jsme se usadili na zákusek. Tedy my na zákusek, pan opilec na jedno pětipivo. Rozvířili jsme debatu o počítačích a dohodli se, že zůstaneme o den déle a ihned po svátcích zajedeme do Zlína koupit počítač. Následující den se k nám pikolík opět přidal a celou cestu kvákal nesmysly a měl velké plány, co že všecko na tom počítači nebude dělat a jak jej umně využije. Už v té chvíli jsem litoval, že jsem se nechal k takové akci naverbovat.

Po svátcích jsme vyrazili do Zlína na velké nákupy. Ptal jsem se panáčka, kolik má na nákup počítače vyhrazeno finančních prostředků, odbyl mě slovy „o peníze sa nestaraj, já sem měl dycky plnů prkenicu“. Po příchodu do místní pobočky jednoho většího prodejce počítačů a příslušenství bylo na mistrovi vidět, že je nějak více červený, než bylo obvyklé. Díval se zrovna na vitrínu s chytrými telefony a hlaholil „tož, není to jakési drahé na takový malý aparátek?“ Uklidnil jsem jej, že my chceme úplně něco jiného. Za chvíli se nás ujal prodejce, a kdyby ten pán dopředu věděl, do čeho jde, asi by raději v rychlosti nepozorovaně prchl.

Nadechoval jsem se k vyslovení požadavků, ale mistr byl rychlejší. „Tož dobrý deň, já si chcu kůpit jakýsi ten počítač nebo něco podobného. Chcu, aby to mělo velků obrazovku. A hen tu hlávesnicu a tu myš – tu chcu bez špagáta. Tak mi něco takového doneste.“ Mistr byl hotov, ale prodavač měl evidentně problém se specifikací požadavku, proto se pídil po dopřesnění: „A na jaké účely budete počítač používat?“

Mistr zašrouboval náprsní plaskačku, říhnul na celý obchod a zvolal: „Co ti je po tem?“ Prodavač sbíral poslední zbytky odvahy a řekl: „Omlouvám se, spíše mi šlo o to, jak výkonný počítač potřebujete, zda budete hrát hry nebo používat internet…“ Než jsem se pokusil ujmout slova, mistr byl opět rychlejší: „Tož chcu to najlepší, co tu máte – a fofrem, ať stihnu zahájení pivních slavností ve Slavičíně.“.

Prodavač se už na nic neptal, donesl 27palcový LCD monitor, bezdrátovou klávesnici i myš od renomovaného výrobce a nejvýkonnější čtyřjádrovou sestavu, kterou měl skladem. Vytiskl účet a řekl kouzelnou cifru přesahující 25 tisíc korun. Můj nový známý vedle zavrávoral a nebylo to až tak docela z alkoholového opojení. „Coo? Vy ste sa asi pomátnul, né? Dyť já mám u sebe enem šestnáct stovek. Sem si myslél, že je to dosť, ale takové vydřiduchy já podporovať nebudu! Já na vás podám stížnost k temu ombusmanovi či jak se mu nadává. Jen počkajte!“

Celou cestu zpět nadával, ale jakmile vystoupil u prvního stánku s pivem na pivních slavnostech, okamžitě zajásal a byl zase v pohodě. Já jsem si zase oddychl, že mám od mistra na nějaký ten pátek pokoj. 

23. 7. 2011

Autor: David Procházka