Digitální udělátka pro naše auta

Bez nejrůznějších digitálních hraček už asi nemůžeme být, pokud nám klekne mobil, metelíme do nejbližšího krámu a doma rozbalujeme třesoucí se rukou krabici, protože absťák je děs.

Občas si zabědujeme na to, že máme digitální kouli u nohy, ale to je tak asi všechno. A platí to stejně ve Spojených státech jako pod Řípem. O něco jiné je to ale v autě.

Tam přece jenom jsou české (a evropské) zákazy výrazně razantnější, americká džungle zákonů, které se v každém státě liší, umožní jiná kouzla. Za volantem běžně vidíme textování, tweetování, o běžném telefonování ani nemluvě. Přitom není cesta zpět, řidič už nepřejde z GPS na papírovou mapu stejně jako nepřejde z Pandory na magnetofonovou kazetu.

O tom, že se pořádně soustředit na cestu a zároveň na rozhovor se šéfem, tchýní či milenkou je téměř nemožné, a pohodlně a bezpečně textovat a řídit dokáže jen človek s rozpolcenou myslí schizofrenika, se ví již delší dobu. Neušlo to ani Američanům. Nicméně nejnovější údaje ukazují, že pouze osm států (adminstrativního prcka DC nepočítejme) mají zákony umožňující policii trestat řidiče za telefonování za jízdy.

S textováním je to o fous lepší, ale i tak těch 30 států nepředstavuje žádný zázrak. To všechno je navíc pěkně matoucí, pokud pojedeme řekněme z New Yorku do Kalifornie, bude to jak ve starém filmu, kde Hlinomaz volal své „Pal – nepal“.  A to nemluvím o tom, že nikdo prostě neví, že ve vedlejším státě se to, co je doma povoleno, nesmí.

Textování či telefonování ale není jediným rozptýlením, kterého se za volantem můžeme dočkat. Auta začínají být vybavována nejrůznější verzí joysticku, kterým ovládáme kde co, od autorádia před palubní počítač až po klimatizaci. BMW má kolečko, Lexus malou myš, v obou případech se jedná o ovládání, které je neintuitivní a nepříjemné i v případě, kdy auto stojí na parkovišti. Audi má dokonce dotykové ovládání, kde si můžeme čmárat poznámky. A navíc se musíme koukat na displej, který není vždy umístěn zcela optimálně, především v případě těch sundavacích displejů.

Nemám však pocit, že je chyba jen v přístrojích či digitálních udělátkách. Žijeme v době, kdy všechno musí být hned a na všechno musí být nějaká aplikace, kterou si obratem koupíme (v optimálním případě stáhneme zdarma). Navíc jsme všichni přesvědčeni o své genialitě a návod otevíráme jen v případě nejvyšší nouze. To by celkem nevadilo ve chvíli, kdy si doma u stolu hrajeme s nejnovějším Androidem, ale ve chvíli, kdy se jedná o palubní počítač auta řítícího se rychlostí 140 km po dálnici někde v Tennessee, to může být problém.

Samotná auta jsou přitom stále komplikovanější a občas musíme u nového auta sáhnout po manuálu i v případě, kdy se chceme podívat pod kapotu. Jak se ale jedná o něco digitální, jsme mistři světa. Řada funkcí navíc funguje jen občas, hlasové ovládání je spolehlivé ve chvíli, kdy jsme v autě sami, ale kdo měl někdy na zadních sedadlech smečku dětí, ví, že si s hlasovými povely moc nevrzne.

Proto se objevují hlasy, že jediná dobrá technologie v autě je ta, která od řidiče nic nechce, což jsou v praxi tak akorát airbagy a elektronické stabilizátory (možná ještě ABS, tedy pokud jsme se zbavili starého zvyku pumpovat brzdy). To je ale poněkud zjednodušený názor, určitě se vyplatí i kamery pro couvání. S nimi by zřejmě nedocházelo k opakovaným nehodám, při kterým nacouváme na dítě. Zní to sice neuvěřitelně, ale statistika nelže: ve Spojených státech řidiči každý týden zabijí couváním dvě děti.

Co tedy dělat s novou technologií? Možná zkusit to leninské Učit se, učit se, učit se. 

20. 8. 2011

Autor: Václav Větvička