Ztráty a nálezy v digitální době

Poslední cestu ze Spojených států do Prahy jsem si opravdu užil. Díky šílenému nápadu amerických leteckých společností dopravovat cestující do sběrných letišť stroji, které připomínají zlý sen leteckého designera, je nutné příruční zavazadla před startem odevzdat a zase si je po přistání v chobotu vyzvednout.

Létající prcek má totiž na palubě tak málo místa, že každý cestující má právo tak akorát na aktovku. Jako zkušený cestovatel jsem opatrný, americký i český mobil, pas, počítač a podobné důležitosti nosím v tašce. Nicméně to, že mi v Detroitu příruční zavazadlo ztratí, i když jsem jasně viděl, jak ho v Kentucky nakládají do letadla, mne poněkud vykolejilo.

Překvapen byl i zřízenec při příletu, který mne po delším váhání poslal najít ztracené zavazadlo mezi odbavenými zavazadly. Na karuselu 3 samozřejmě nic nebylo, takže jsem rozhrnul frontu u reklamací zavazadel a dožadoval se ztraceného majetku. Odpověď „Máme problém“ mne příliš nepotěšila, následné pochybování o tom, že jsem se u karuselu špatně koukal, ještě méně. Nakonec jsme prošli frontou i s agentkou, u karuselu samozřejmě nic. Když jsme se vraceli, fronta dále nabobtnala a ovzduší začínalo být třaskané. Jeden stařík hrozil holí a mumlal cosi o ztracených čtyřech kufrech.

Přišla posila, která se představila zvoláním „Máme problém“, na které jsem začínal být alergický. Po chvilce datlování do klávesnice odešla posila pro další pomoc. Ta se po chvíli dostavila, její nadechnutí jsem zastavil konstatováním, že vím o tom, že máme problém. Když situace nabývala na razantnosti a fronta hrozila detroitskou defenestrací, posila si vzpomněla, že ti negramotové, co po letišti tahají kufry, nikdy nedají ztracená zavazadla kam patří, ale tradičně na karusel číslo pět. I prošli jsme frontou znovu, tentokrát v sestavě tří úředníků letecké společnost a mé maličkosti. 

Pětka byla samozřejmě na druhé straně haly, ale kufřík tam trůnil. Když jsem potom procházel znovu bezpečností prohlídkou, u které se nudily desítky slušně placených federálních úředníků, muž dohlížející na to, aby na prohlídku prošli jen majitelé palubní vstupenky, se podivil nad tím, že letím do Evropy tak nalehko, jen s příručním zavazadlem. Začal jsem chápat nutkání náhodných vrahů.

 Starost o zavazadla je přitom v současném letovém provozu plně digitizovaná. Kód na nalepené cedulce čtečka automaticky převede do celého systému, kufry jsou potom stejně automaticky tříděny do kontejnerů jednotlivých letů. V případě pochybnosti pak stačí, aby se kód ruční čtečkou potvrdil. Vše jednoduché, automatické, digitální. Na utržené cetličce či na lidské blbosti si však jakýkoliv digitální zázrak prostě vyláme zuby.

Ztráta kufru je samozřejmě nepříjemná v každém případě. V dnešním digitálním věku ale může být horší než to bývalo dřív – dva mobily a počítač v tašce by mi v Praze dlouho nepomohly – všechny nabíječky totiž byly ve ztraceném kufru. Bez nich bych si příliš nevrzl, kupovat nové by bylo poněkud na dražší straně. A na univerzální nabíječky si svět zatím nehraje. Navíc v mobilech a na počítači byly všechny adresy a telefonní čísla českých kamarádů i adresa hotelu.

A tak na jedné straně nadáváme na digitální kouli u nohy, kdy v civilizovaném světě se solidním signálem dávno odpadla výmluva našeho mládí na to, že jsme se prostě nedovolali, na druhé straně stačí málo v podobně ztracené nabíječky, abychom na výhody, na které si digitální generace lehce přivykla, mohli zapomenout. 

26. 11. 2011

Autor: Václav Větvička